Astrology Pacific       |       Zajímavosti       |       Ze starých letopisů      


Pohled kritického racionalisty na astrologii

 Vladimír Vanýsek, Astronomický ústav UK


    Setkání československých astronomů na přírodovědecké fakultě MU v Brně v r. 1993. Zleva prof. Vladimír Vanýsek [UK Praha], prof. Miroslav Vetešník [MU Brno], prof. Anton Hajduk [TU Trnava], JG a Dr. Vladimír Porubčan [SAV Bratislava].

   Astronomii a astrologii si lidé často pletou, snad nejvíce v USA. Jednou jsem vyplňoval jakýsi formulář na jisté instituci státu Maryland. Úřednice se podivila nad tím, že jsem jako povolání uvedl professor of astronomy, a nikoli of astrology. Když jsem prohlásil, že s takovým nesmyslem, jako jsou horoskopy, nemám nic společného, projevila známky zklamání. Později jsem se s tímto fenoménem setkal mnohokrát a přestal jsem se nad tím rozčilovat. Mnohem informovanější jsou obyvatelé staré Evropy. Nicméně v době, kdy jsem působil na univerzitě v Erlangenu, byl jsem požádán, abych na jednom poněkud exkluzivním shromáždění řekl něco o astrologii z hlediska své profese. Hned jsem namítl, že posluchače asi zklamu. O horoskopech v bulvárním tisku nemá smysl hovořit a ta kultivovaněji pojatá současná astrologie nemá s moderní astronomii, tím méně s astrofyzikou, nic společného. Ke konstrukci tradičního horoskopu postačí minimum elementárních znalostí ze sférické astronomie. Nicméně to, o co se může našinec poněkud znalý exaktních věd pokusit, je pohled na astrologii z obecnějšího hlediska metodiky přírodních věd.

   Současný boom astrologie souvisí s poněkud módní vlnou antroposofismu a mysticismu zaplavující jak USA, tak Evropu, tedy souvisí s jakýmsi kříšením ducha hermetismu šestnáctého a sedmnáctého století. V jedné své přednášce jsem to nazval syndromem postmodernismu. Je to jakýsi novodobý romantismus a pokleslý esoterismus, na kterém profitují šarlatáni a obskurní sekty všeho druhu. To, co v následujících odstavcích bude řečeno o astrologii, to stoupenci myšlení v duchu New Age a zastánci antroposofismu nepochybně odmítnou jako „scientistickou" kritiku. Většinou však zapomínají, že vzorem postmoderního myšlení, na které se odvolávají, jsou právě vědecké inovace v našem století a že toto myšlení je kontinuitní s objevy fyziky, chemie a matematiky. Nové paradigma vědy, tedy procesu poznávání reálného světa, neznamená popření kritického racionalismu a objektivity.

   Především je užitečné si ujasnit základní rozdíl mezi pojetím exaktní vědy a esoterního předmětu jako je astrologie. Věda hledá zákonitosti, mající pokud možno co nejobecnější platnost, nebo meze jejich platnosti zřetelně vymezuje. Formuluje zobecňující závěry, tedy formuluje teorie vysvětlující pozorované skutečnosti a umožňující předpověď zkoumaných jevů, ale nehlásá věčné pravdy. Experimentem nebo pozorováním se vědecké teorie neustále testují a jsou přijímány jen tak dlouho, pokud odolávají stále náročnějším testům. Pokrok vědy netkví v hledání důkazů k posilování stávajících teorií, ale především ve zkoumání jejich slabin. Slovní obrat „je vědecky prokázáno" používají jen špatní popularizátoři. Historie vědy jasně ukazuje, že naše představy o chování přírody jsme museli mnohokráte měnit. Věda je složitý, obtížný, ale srozumitelný proces objevování pravd o světě, ve kterém žijeme, a nikoli jakýsi soubor podivných pravidel nebo magické seskupení zaklínadel a symbolů. Naproti tomu tradiční astrologie pracuje se soubory pravidel spekulativního charakteru, založených na esoterické analogii a symbolismu. Vychází z předpokladu, že mezi polohami a pohyby nebeských těles (míněny jsou tím většinou jen planety, Slunce a Měsíc) a událostmi na Zemi existují zjistitelné relace podle hermetického pravidla „jak nahoře, tak dole, jak dole, tak nahoře". Vychází tedy z hermetické vize relace mezi makrosvětem a mikrosvětem. Z toho by měly být odvozeny, mimo jiné, metody umožňující například predikce jevů. V tomto smyslu by astrologie měla mít charakter exaktní vědy. To ovšem předpokládá, že používá konzistentní a objektivně testovatelné teorie a metody. A zde narážíme na onen zásadní spor mezi kritickým racionalismem (což není „newtonsko-karteziánský" scientismus ani positivismus) a esoterismem (případně antroposofismem), kam astrologie svou podstatou patří.

   Je naprosto typické, že astrologové se opírají především o to, co považují za pozitivní souhlas svých závěrů se skutečností, ale ponechávají bez náležité pozornosti případy opačné. Astrolog obvykle cituje jednotlivé, dle svého soudu úspěšné případy, někdy přidá paušální tvrzení o desítkách dalších úspěchů, ale zřídka se zmíní o počtu neúspěchů. Astrologická prognóza je také podstatně ovlivněna informacemi, které astrolog získá jiným způsobem. Platí jak u prognostik politického a ekonomického vývoje, kdy lze použít běžné dostupné informace a publikované rozbory politických nebo hospodářských komentátorů, tak i u výkladu osobních horoskopů, kdy mnohé nevědomky napoví sám astrologův klient. Dalším metodickým prohřeškem je i to, že interpretace horoskopu je vždy do jisté míry víceznačná, a tím je obtížně ověřitelná. To je přesně to, co nazývá zakladatel kritického racionalismu K. Popper „imunizováním" pseudovědy proti objektivním testům.

   Astrologové se odvolávají na to, že jejich uměním se zabývala řada vynikajících osobností, ale mnohem větší počet velkých myslitelů a přírodovědců astrologii považoval za nesmysl. Jako jeden z největších astrologů a vědců současně je nejčastěji citován Johannes Kepler (1) . Není sporu tom, že jeho nejdůležitější díla Mystérium Cosmographicum, (1596) od jehož prvního vydání v roce uplyne 400 let, a Harmonices Mundi (1619) obsahují rozsáhlé astrologické kapitoly (v Harmoninces je to celá libr. IV, tj. kapitola 4). Spis Tertius Interveniens (1610) je věnován výhradně astrologii, nehledě k dalším menším spisům, jako je Fundamentis Astrologiae (1602) nebo De Stella Nova (1606), a četným kalendářním publikacím typu Prognica. Ale i když Keplerův postoj k astrologii byl nutně ovlivněn dobovými názory, nebyl jednoznačný a během let se měnil, jak plyne nejen z jeho spisů, ale i z jeho soukromé korespondence. V pozdějších letech spíše uznával astrologii mundánní než nativní. Není pochyb o tom, že Kepler považoval astrologii za nauku založenou na pozorování (viz např. De Stella Nova], ale nekladl ji za rovnocennou astronomii. Pro lepší pochopení jeho postoje je třeba si uvědomit, že byl novoplatonikem. Jeho představy o vesmíru, i když heliocentrickém, vycházely z Platonova Timaia a názory na astrologii se nelišily příliš od pojetí formulovaném v Ptolemaiově Tetralibros. Ale pokud se týče hermetismu, zejména v rozenkruciánském pojetí, ten Kepler výslovně odmítal. Ve sporu s oxfordským alchymistou, teosofem a předním rozenkruciánem Robertem Fluddem se vyjadřuje nekompromisně: „Je tedy zřejmé, že (Fludd) má zálibu v dovozování nepochopitelných šarád, naproti tomu já usiluji ty skutečnosti zahalené v temnu přivésti do světla poznání. To prvé je věcí chemiků (tj. alchymistů), hermetiků a paracelsiánů, kdežto to druhé je úkolem matematiků." (Apologia z roku 1621, viz též Gesam. Werke, 1940, Bd VI, p.374). V dopise z 15. června 1622, adresovaném J. Seussiovi, komentuje Fluddovy vývody slovy: „...můžeme je nazvat vysněnou historií složenou ze špatně zapadajících součástí." (Gesam. Werke, 1940, Bd. VI, p. 515). V jiném dopise adresovaném Ph. Müllerovi do Lipska z téhož roku píše: „Nenávidím veškeré kabalisty..." . Poměrně málo známá je skutečnost, že Kepler byl odpůrcem numerologie.

   Astrologii nelze považovat za vědu a ani se za ni nemůže vydávat. Také se v průběhu staletí příliš nezměnila. Lze slyšet i názor, že astrologie sice není věda, ale je jakýmsi druhem umění ve kterém má esoterismus své místo. To je pochybný argument. Umělecké nebo literární dílo, které může mít i esoterický a symbolický význam, vnímáme většinou z estetického hlediska, a jako takové má jistou cenu i jako tržní zboží. Naproti tomu horoskop a jeho výklad si astrologův klient nevyžádá z estetických důvodů, ale proto, že mu má údajně poskytnout nějaké relevantní informace. Informace jsou též tržní zboží, ale jejich hodnota je dána hodnověrností a použitelností. Zda astrologie je nebo není antroposofický nesmysl oživovaný esoterismem, fantazií a iluzí, je tedy též otázkou etickou. Proto je zcela legitimní požadavek, aby astrologové nejen své výkony, ale celou astrologii podrobovali objektivním testům. To si uvědomují i mnozí její zastánci (např. Fuzeau-Braeschová, a jiní)(2). Uznávají, že v době pokročilých statistických metod, informatiky a výpočetní techniky je nadále nemožné pěstovat a obhajovat astrologii bez náležitých testů. Jistý posun v tomto smyslu představují například práce manželů Gauquelinových, H. Eysencka, S. Ertla, P. Niehenkeho a dalších. Tyto studie nevycházejí z tradičních pravidel astrologie, ale dávají jí testovatelný obsah. Například tak, že vyhledávají statistickými metodami korelace mezi ad hoc zvolenými jevy, například mezi okamžikem narození jedinců, kteří později vynikli v nějakém povolání, a místními geocentrickými souřadnicemi planet. To vedlo k negativním výsledkům, jako například v případě údajných astrologických významů zvířetníku, planet Merkura, Urana, Neptuna a Pluta a pod. Nicméně byly nalezeny náznaky korelací východu a vrcholení planet Marse a Saturna například s daty narození vynikajících sportovců a lékařů. Ale ani tyto pozitivní výsledky nejsou až tak přesvědčivé. Mohou být zkresleny nedokonale odfiltrovaným efektem přirozené denní variace porodů a jinými kvaziperiodickými a náhodnými jevy. Příkladem může být nedávná studie S. Ertla revidující dřívější výsledky M. Gauquelina naznačující jistou korelaci mezi východem a kulminací Saturna a natálními daty asi 900 vědců narozených ve Francii v letech 1800-1920, kteří se později stali členy francouzské akademie. Osobně považuji zmíněné výsledky za neprůkazné, neboť ona maxima při východu a kulminaci Saturna se nacházejí na křivce rozložení četnosti porodů tří desítek jednotlivců (tedy přibližně tři procenta z celého statistického souboru) narozených v intervalu 120 let! Ale i kdybychom výsledek takových studií přijali jako nesporný, pak i tak zpochybňují platnost tradičních astrologických pravidel a metod. Kromě toho predikční význam zjištěných korelací je bezvýznamný. Uvažme například, že v uvedeném období 120 let se vyměnily ve Francii tři až čtyři generace. Velmi nadsazený odhad je, že na 100 000 narozených jedinců připadlo 15 budoucích věhlasných lékařů, pokud se narodili při východu Saturna, a asi tak 13 až 14, pokud spatřili světlo světa při západu této planety. Z toho sotva lze činit nějaké dalekosáhlé závěry.

   Jinou možností je zkoumat schopnost samotných astrologů získávat pravdivé a ověřitelné údaje z horoskopů. Tyto pokusy byly provedeny v sedmdesátých letech v USA G.A.Deanem, S. Carlsonem a řadou dalších autorů (3). Astrologové, kteří se jednomu takovému testu dobrovolně podrobili a na jeho formulaci spolupracovali, měli popsat charakterové vlastnosti jim neznámých osob toliko „karet zrození". Sami předem odhadli úspěšnost jen na 50 procent, ale výsledky byly mnohem horší. Ukázalo se, že nebyli schopni dosáhnout lepších výsledků, než jakých by dosáhli, kdyby své astrologické uměni vůbec nepoužili. Závěr z těchto testu byl, že astrologie nefunguje. Zcela nedávno obdobné testy byly provedeny v Nizozemí a předběžné výsledky vyznívají opět v neprospěch astrologie. Zdá se, že poněkud lepší výsledky dává přímá rozmluva mezi astrologem a jeho klientem. Pokud ovšem astrolog je zkušeným psychologem. Ale to vede k závěru, že zde funguje nikoli astrologie, ale psychologie, a horoskop je jen jakási dekorace.

   Spor o astrologii má tedy dvě roviny: filozofickou a etickou. Filozofická rovina tkví ve sporu o přístup k procesu a metodám poznávání světa a člověka. Kritický racionalismus, který je spíše metodou než filozofií, požaduje kritická zkoumání našich teorií, nikoli aby byla potvrzována jejich platnost, ale aby byly podrobeny testům, případně zcela vyvráceny, a tím nalezeny teorie lepší, tedy lepší aproximace k pravdě(4). Je to především věc samotných obhájců astrologie, pokud se chtějí opravdu přiblížit pravdě, aby své názory a metody sami podrobovali objektivním testům, a tak sami rozhodli, zda astrologie je nebo není nesmysl. Na rozdíl od Poppera se domnívám, jak ostatně je ukázáno výše, že astrologie je v principu testovatelná. Domnívám se také, že právě to ukázalo, že pěstování tradiční astrologie je oživováním mrtvých absurdit. To, myslím, také chápou osvícení zastánci astrologie, kteří hovoří o tom, že je nutno nalézt nové její pojetí, nové její paradigma. Mluví o archetypech a tzv. synchronicitě v pojetí hlubinné psychologie C. G. Junga jako o zdrojích inspirace. Ale ta se jaksi zatím neprezentuje v natolik srozumitelném pojetí, aby bylo možné ji podrobit hlubšímu objektivnímu rozboru. Jediná a naprosto bezesporná je skutečnost, že pokleslá forma tradiční astrologie je nezřídka dobrý obchod s lidskou hloupostí a naivitou. A to je druhá, etická rovina sporu, kterou není, myslím, nutno rozvádět.

   Astrologie je nepochybně historická reálie a do historie vědy a kultury zajisté patří, ale právě jen tam je její místo. Osobně se domnívám, že pro pochopení relace člověk a vesmír udělala fyzika, chemie, astronomie, astrofyzika, biologie a genetika jen v tomto století neskonale více, než astrologie za tří tisíciletí. Pokusil jsem se načrtnout pohled na astrologii z pozice kritického racionalisty. Ale nemíním zde vyslovené názory komukoli vnucovat. Jelikož se celé půl století zabývám jednou z exaktních věd, jsem si dobře vědom toho, že je věda sama nemůže obsáhnout celou oblast lidského ducha a cítění. Drtivá většina vědců cítí, že někde existují hranice poznání jednotlivých přírodních věd, ale netvrdí, že tyto hranice znají. Víme také, že každá vědecká teorie je jen jistou aproximací pravdivého stavu věci. Ale zkoumání přírody a vesmíru jinými než exaktními metodami je jen bludnou cestou romantiků a mystiků.

   Poznámky:
(1) Solidním dílem umožňujícím odhadnout Keplerův postoj k problémům vědy 17. století je nepochybně Johannes Kepler, Gesammelte Werke. (W. v. Dick, Max Caspar, F. Hammer, V. Bialas, a další). Je to nejúplnější komentovaný soubor Keplerových spisů, včetně korespondence a dokumentů, vydávaný v letech 1936 až 1993 s podporou Bavorské akademie véd. U nás je často jako autorita a znalec Keplera uváděn Dr. Zdeněk Horský a jeho monografie o Keplerovi. Ta ale postrádá hlubší pohled na řadu otázek a místy se doslovně drží monografie profesora M. Caspara z roku 1950, která ovšem je dalšími výzkumy již překonána. Velmi dobrá je monografie paní Dr. Fieldové (J.V. Field: Kepleťs Geometrical Cosmology, The Althone Press, London, 1988), kde je též bohatý seznam literatury. Keplerův vztah k platónské filozofii a astrologii přibližuje studie B. Stephensona: The Music of the Heavens - Keplers Harmonie Astronomy (Princeton University Press, N. J. 1994).
(2) Poměrně bohatou citaci prací zmíněných autorů nalezne český čtenář v monografii S. Fuzeau-Braeschové Astrologie, v překladu z francouzského originálu vydalo nakladatelství EMR v edici Vědět víc v roce 1994. Původní studie Gauquelin, M., Gauquelin, F.: L'influence děs astres, Etudě critique et experimentale, Le Dauphin, Paris, jsou z roku 1955. Novější nalezneme např. v Gauquelin, M., Gauquelin, F.: The Sceptical Inquirer 4 (2) (1979), 31. K „marsovskému efektu" viz S. Ertel.: Scient. Exploration 2 (1988), 53. Nověji revize dřívějších výsledků M. Gauquelina viz S. Ertel.: Meridian 4. 52, 1994.
(3) S. Carlson : Nátuře 385 (1985), 419. dále G.A. Dean, G.A., Kelly, I.W., Rotton, J., Saklofse, D.H.: The Sceptical Inquirer 9 (1985), 327. Blíže též S. Carlson: Astrologie se seznamem literatury ve sborníku Okultismus a věda (nakl. S. Libovický, 1994)
(4) Dle Poppera vědecká teorie musí být falzifikovatelná. Teto termín může být poněkud zavádějící, proto tento požadavek definuji tak, že vědecká teorie musí být testovatelná. Jestliže tedy vytvoříme v astrologii testovatelnou teorii, lze na ni dokonce pohlížet jako na vědeckou disciplínu. Ke kritickému racionalismu viz K.R. Popper: Objective Kríowledge, Oxford University Press, 1975. K.R. Popper: Conjectures and Refutation (3.vyd.), Routlege & Kegan, Ltd., London, 1969. Viz též V. Vanýsek: Volná úvaha o astrologii, Pokroky matematiky, fyziky a astronomie, 40, 1995, 57.

Psáno pro revui KONSTELACE 17.9.1995


Útok humanistického astrologa

 Pavel Turnovský


    Pavel Turnovský přednáší na 1. astrologickém kongresu Praha 1994

   Čas od času jsem nucen si povzdechnout, že odpůrci astrologie jsou neinformovaní, že se nesnaží seznámit s tématem, které kritizují, že citují práce dávno zastaralé a polemizují pak s názory, které současní astrologové opustili. Jedním z mála kritiků astrologie, který ví, o čem mluví, je profesor Vladimír Vanýsek, astronom. V první řadě si uvědomuje, že neexistuje jenom jedna astrologie, i rozlišuje mezi astrologií bulvární -novinovou, založenou na povrchním rozdělení populace do dvanácti skupin podle polohy Slunce ve znameních zvěrokruhu, a astrologií tradiční, jež ke svým úsudkům užívá jako východisko horoskop zrození nebo počátku, obsahující víceméně standardní soubor prvků: znamení, domy, planety, aspekty, a počítaný pro přesný okamžik a místo narození člověka, vzniku státu či podniku. Kromě toho vzal na vědomí, že existuje i astrologie úplně nová, která se s tradicí radikálně rozešla a přiklonila se k psychologickým směrům tohoto století, Freudovou psychoanalýzou počínaje, přes Jungovu hlubinnou psychologii a psychosyntézu Assagioliho, po humanistickou (Maslow, Lewin, Rogers) a transpersonální psychologii posledních desetiletí, představovanou Stanislavem Grofem a Charlesem Tartem, astrologie, jejíž trojnásobnou proměnu inspiroval naturalizovaný Američan francouzského původu, hudební skladatel, filosof, psycholog a všestranný umělec Dane Rudhyar, od jehož narození letos uplynulo sto let a od jehož odchodu nás dělí v těchto podzimních dnech pouhé desetiletí. A právě tuto astrologii, u jejíhož zrodu onen podivuhodný člověk stál, astrologii humanistickou a transpersonální, jíž souborně nazýváme astrologií transformační, astrologii, která se zabývá rozvojem vědomí a osobnosti člověka, hodlám obhajovat.

   Než pokročíme dál, měli bychom se pokus určit, co astrologie vůbec je a k čemu je. Je to věda, umění, či snad něco jiného? Jako východisko použijme zcela obecnou definici Dane Rudhyara, který říká, že „astrologie je pokus stanovit soubor odpovídajících a hodnověrných souvztažností mezi zdroji světla pozorovatelnými na obloze (Sluncem, Měsícem, planetami a hvězdami) a řadou pozorovatelných změn odehrávajících se v biosféře a zvláště v životě lidských bytostí." A k čemu že astrologie podle Rudhyara je? Prostě k tomu „aby na základě těchto souvztažnosti člověk průběh změn pochopil, a zvýšil tak svoji schopnost těžit z těchto změn ve svůj prospěch." Zda tak činí vědeckým, uměleckým či jiným způsobem, není v této definici záměrně určeno, stejně tak jako zde není řečeno, zda nebeská tělesa přímo ovlivňují či neovlivňují pozemský život, je-li astrologie založena na kauzalitě, či na synchronicitě. Ani jedno ani druhé není totiž, jak později uvidíme, příliš důležité.

   Nehodlám čtenáře příliš napínat a nebudu před ním ani zatajovat, že se s kritiky astrologie shoduji v tom, že astrologie není věda, kromě snad jediné výjimky, a tou je případ astrologie - pomocné vědy historické. Tu by totiž měli studovat historici, aby lépe pochopili, proč byla ve starověku a středověku učiněna některá rozhodnutí, dnešnímu člověku mnohdy nepochopitelná, která však přesto dalekosáhle ovlivňovala osudy celých říší. Bez astrologovy konzultace se totiž tehdy žádné rozhodnutí neobešlo. Historii, stejně jako další společenské vědy však těžko můžeme, společně s Bachelardem, považovat za typickou vědu, neboť se nezabývá čistě hmotným světem a jejím vyjadřovacím prostředkem není matematika.

   Astrologie tedy rozhodně není věda přírodní. Nelze na ni totiž aplikovat požadavek přírodních věd na opakovatelnost experimentů, kterými jsou příslušné hypotézy potvrzovány, anebo ještě lépe, vyvraceny. Vztahy všech nebeských těles se totiž nikdy úplně nezopakují, a tak nelze říci, že za této a této konstelace se stane přesně to a to. Proto nezbývá astrologickým předpovědím, než aby byly víceznačné. Přestože považuji predikční astrologii za zbytnělé odvětví celého oboru - bylo totiž vždy nejvyhledávanější a v centru pozornosti -, nemohu souhlasit s jejím naprostým odsuzováním. Je to určitý způsob testování, a kromě toho, bez schopnosti předvídat bychom se v denním životě těžko přesunuli po ránu z ložnice do koupelny, natož řídili cílevědomě svůj život. Přesto však existuje v astrologii jedna oblast, kterou lze z hlediska přírodních věd posuzovat. Je to správnost a přesnost nutných výpočtů. Tady může věda, zejména její vyjadřovací jazyk matematika, astrologii kontrolovat a klást své oprávněné požadavky.

   Na rozdíl od přírodních věd však rozeznává astrologie nejen kvantitu času, tedy kolik je hodin, ale i jeho kvalitu, tedy to, k čemu je tento čas víceméně vhodný. Tuto kvalitu pak určuje astrolog na základě svých odborných i obecných znalostí a osobních zkušeností, do hry však vstupuje i jeho myšlenkový potenciál, všeobecný rozhled, představivost, tvůrčí, interpretační a vyjadřovací schopnosti. Zde se astrologie dotýká umění. Z estetického hlediska může být totiž hodnocen astrologův výtvarný projev, tedy způsob, jak nakreslí horoskop, nebo úroveň jeho mluveného či literárního projevu. Nezastírám, že tyto projevy bývají mnohdy velmi tristní a že někteří astrologové jimi sami sebe naprosto diskreditují. Mnohdy pak neschopnost logicky a srozumitelně myšlenky sdělit jinak dobrého astrologa úplně diskvalifikuje.

   Vraťme se však ještě k prověřování astrologie statistickými metodami, které naši kritici, i když s podezřením, občas zmiňují. Jde o práce manželů Gauquelinových, akademicky vzdělaných statistiků a psychologů, kteří nalezli náznaky korelací mezi východem a západem, horní a dolní kulminací nebeských těles a profesní úspěšností těch, kteří se v onu dobu na příslušném místě narodili. Luna v tomto postavení se vyskytovala u politiků a spisovatelů, Venuše u spisovatelů, Mars u vojáků a sportovců, Jupiter u sportovců kolektivních her, herců, vojáků, politiků i novinářů, Saturn u vědců a lékařů. Při dalším vyhodnocování se však ukázalo, že v pozadí výběru povolání stály spíše charakterové rysy těchto lidí, odpovídající tradiční symbolice příslušných planet. Výzkumy byly prováděny na rozsáhlých souborech dat, řádově v desítkách tisíc, a stejně rozsáhlé byly i kontrolní skupiny. Později pak byly tyto výzkumy opětovně zpochybňovány, potvrzovány a zase zpochybňovány. Nezdá se mi ale, že astrologický pohled na lidskou individualitu, její specifické vlastnosti a problémy, s přihlédnutím ke genetickým a společenským vlivům, může být potvrzen či vyvrácen statistickými metodami. Jestliže zkoumáme skupinu úspěšných profesionálů, nemusíme mít problémy s kontrolní skupinou profesionálů průměrných či podprůměrných. Pokud však posuzujeme jednotlivého živého člověka, kde k němu pořídíme člověka kontrolního? Každý z nás je tu sám za sebe, neopakovatelný jako hvězdná konstelace nad naší hlavou. Tyto statistické metody však vydaly své plody. Potvrdily hodnověrnost tradičních symbolů martických, jupiterských a saturnských. Britský psycholog H. J. Eysenck si pak na stejných souborech ověřil vztah mezi vycházejícím a kulminujícím Marsem, Jupiterem a extroverzí, respektive Saturnem a introverzí.

   Tak tedy symbol a psychologie. Nebo úloha symbolu v psychologii.

   Těžko se dnes najde někdo, kdy by podezíral psychologii en bloc ze šarlatánství. A čím jiným než psychologií astrologie odjakživa byla? I tradiční astrolog, který mluví o Venuši jako nižších, o Jupiterovi jako vyšších citech, o Slunci - vůli, Marsu - hněvu, Saturnu - sklonu k depresím je svým, třebas naivním, způsobem psycholog. Ani o hodnotě a užitečnosti symbolů není vážných pochyb. Symboly fungují v mytologii, náboženství, umění a filosofii nejen té postmoderní. Vtrhly do antropologie, sociologie. Od dob Freudových využívá psychologie i psychiatrie úspěšně symbolů při léčbě svých pacientů. Co jiného než práce se symboly je například psychoanalytický výklad snů? Není náhodou, že se dnes špičkoví astrologové po celém světě honosí akademickými tituly z oboru psychologie, nebo že používají různých psychoterapeutických technik. Už Carl Gustav Jung přiznal, že když si nevěděl rady s pacientem, udělal si jeho horoskop a mnohem rychleji se pak dostal k jádru jeho problému.

   Astrologie je v první řadě symbolický jazyk. Horoskop není pouhou dekorací, jak se profesor Vanýsek domnívá. Je to mandala, zobrazení archetypu věčného řádu. A řádu může být dosaženo různými postupy. Přesto však účel nesvětí prostředky a astrologovi tedy nemůže být úplně lhostejné, jak dojde k výsledku. Rozlišuje navíc i jinou kvalitu výsledku, než zda je správný, nebo zda je chybný. Jedna plus tři není pro něho kvalitativně úplně stejné jako dvě na druhou. Vědec možná mávne rukou nad mystikou čísel. Pro něho je číslice možná jen arbitrární značkou pro určitou kvantitu. Znám však mezi nimi i takové, kteří dávají přednost elegantnějšímu řešení rovnice. To už má mnoho společného s estetikou, a tudíž i se symbolismem. Astrolog nemůže jinak, než oživovat matematickou hodnotu čísla znaku hodnotou symbolickou, která nám zprostředkovává archetypální podstatu čísla. Jeho posláním je pracovat se symboly, s archetypy. A výklad symbolů je vždy mnohoznačný. Pomocí symbolů a z nich utvořených mýtů vykládáme svět, v němž máme své místo. Z různých úhlů pohledu je to pak místo víceznačné. Nejsme tu jen kvůli jediné věci, jediné záležitosti, v jediné funkci. Člověku, který je v nesnázích, neví kudy dál, ztratil smysl života, nebo ho dosud vůbec neobjevil, má astrolog nabízet nové a nové významy jeho existence, převádět ho přes krizové situace do nových životních stadií. Astrologie v našem pojetí tak splňuje funkci rituálu přechodu, rituálu, který naše civilizace zanedbala. Miliardy lidí se protloukají životem, neboť neznají své místo v řádu světa, popřípadě se staví na místa, která pro ně nejsou vhodná. Důsledky tohoto zanedbání vidíme všude kolem sebe.

   Z tohoto pohledu není důležité, zda astrologii považujeme za vědu, respektive pavědu, nebo za mýtus. Osobně považuji astrologii spíše za aplikovanou mytologii. Důležité je, zda astrologie pomáhá člověku v rozvoji a reintegraci jeho osobnosti. Jedině tak lze prověřit její hodnotu. Toto prověřování by však mělo být svěřeno do rukou nejen astronomům, tedy přírodovědcům, ale i kulturním antropologům, sociologům, teologům, religionistům, filosofům, psychologům a psychoterapeutům, čili vědcům humanisticky zaměřeným. Ale také umělcům, a zejména básníkům. Neboť astrologie je v první řadě poezie. Astrologická interpretace se odehrává v lyrickém stavu ducha, který nám umožňuje stát se vidoucími. Ve sporu astronomie versus astrologie je totiž zaklet věčný střet mezi měřitelným a vnímatelným, mezi racionalitou a iracionalitou, objektivitou a subjektivitou, vědomím a nevědomím, bděním a spánkem, skutečností a snem, realitou a poezií, znakem a symbolem. Tento svár však nemůže mít konečného vítěze; jedině ze vzájemného doplňování a vyvažování obou postojů plyne člověku užitek v podobě plně rozvinuté osobnosti, prožívající všestranný a smysluplný život na všech čtyřech úrovních: biologické, společensko-kulturní, individuální a transpersonální.

   Což kdybychom se, zastánci astrologie i její kritici, astrologové i astronomové, umělci i vědci, sešli na místě, které nás všechny spojuje v jeden celek, pod hvězdnou oblohou, oním majestátním šatem absolutní transcedence, pod níž jsme všichni stejně nepatrní.

   Poznámka autorova: Tento článek byl psán uprostřed loňského léta, jako reakce na kritiku astrologie profesora Vanýska. Mezitím vyšel v časopisu Astro a v Rezonanci - letáku transformační astrologie a vzbudil dost značný rozruch. Moderními astrology, kteří se snaží odpoutat od umrtvující tradice, byla přivítána s pochopením, tradicionalisty se skřípěním zubů a hůře či lépe skrývaným zatínáním pěstiček. Moje podzimní vystoupení v televizní Aréně mnu všemu nasadilo korunu. Pro tradiční astrology jsem se od té doby pro neochotu obhajovat kdejakého šarlatána, který se naneštěstí živí hvězdopravectvím) stal jedním z největších škůdců astrologie v Českých zemích. Dobře tak. Nestěžuji si. Chtělo by se mi snad jen parafrázovat rozloučení Jeana Arthura Rimbauda slovy „Vedle mne jste všichni jen pouhými astrology!" A tak je tato obrana věnována i jim.


Komentář k Vanýskovi

 Ivan Maňásek

Ivan Maňásek

   Je potěšující setkat se s astronomem, který o astrologii něco ví a chce o ní vědět víc, který nepovažuje za svoji přednost odsuzovat něco, o čem a priori nechce vědět nic.

   Otázka možnosti verifikace nebo falzifikace některých astrologických metod způsobem akceptovaným v současném pojetí přírodních věd, je samozřejmě zajímavá a její řešení, je-li vůbec proveditelné, může přinést řadu užitečných poznatků jak pro přírodní vědy, tak pro astrologii; celý problém je však, alespoň podle mého názoru, mnohem složitější a jeho zjednodušování může snadno vést k vzájemně protikladným závěrům, což se ve skutečnosti i děje. Vědecky přijatelným způsobem lze totiž testovat pouze to, co lze vyjádřit matematicky a ověřovat experimentálně (což v našem případě z etických důvodů nepřichází v úvahu) nebo statisticky. Při hledání astrologicko-psychologických korelací tato kritéria splňuje psychologický test, obvykle osobní dotazník, na straně jedné, a horoskop, konkrétně ekliptikální souřadnice astrologických elementů, na straně druhé. Obojí je pouze jedním z mnoha možných zdrojů výchozích informací, sloužících k popisu něčeho tak složitého a matematicky nepostižitelného, jako je osobnost člověka, informací, získaných z různého pohledu a v různém čase, přičemž obě výchozí informace mohou korelovat se skutečností, ale navzájem přitom korelovat nemusí.

   Horoskop vypovídá o vrozených dispozicích, psychologický test o momentálním stavu, což je, vzhledem k tomu, že se člověk vyvíjí, další komplikace. Například člověk dispozičně citově labilní a snadno citově zranitelný má mnoho možných obranných strategií, které může, vzhledem k nejrůznějším životním situacím, zvládat s různým úspěchem; může skončit na psychiatrii, může najít zalíbení ve vzbuzování lítosti nebo citovém vydírání, může se ale také bránit předstíráním bezcitnosti, což některý test odhalí, některý ne, může se vžít do role cynika tak dokonale, že to pozná až psycholog, například při anamnéze. Astrolog, naproti tomu, zná vrozené dispozice a dokáže odhadnout i možné vývojové varianty, nepozná však, která z nich se realizuje; je to otázka svobodné vůle a sociálního kontextu. Celá problematika je značně složitá a pokud nějaké matematické souvislosti mezi horoskopem a psychologickým testem existují, pak zřejmě nejsou lineární. Běžné statistické metody testování nulové hypotézy nahodilého rozdělení středních hodnot tedy těžko mohou vnést do celé věci jasno, zde by snad mohly více prozradit metody testující 4. centrální moment. Další komplikací je otázka validity psychologického testu. Jaké jsou korelace mezi výsledky testů týchž osob v časovém intervalu několika desítek roků. Nedomnívám se, že velké, ale tuto otázku bych raději přenechal psychologům.

   Na podobné potíže naráží i snaha provádět výzkum „opačným směrem". To, že se někdo stane například významným fyzikem nebo lékařem, ještě nemusí mnoho vypovídat o jeho vrozených dispozicích, navíc je toto kritérium značně vágní a poplatné sociálnímu, kulturnímu a politickému kontextu. Astrologie není schopna poznat, kdo se medicínou nebo fyzikou bude zabývat, ale pouze bude-li, pak jak, čím může být přínosný a v čem naopak budou jeho slabiny.

   Nechci se k možnostem tohoto výzkumu stavět a priori negativisticky, pouze jsem chtěl naznačit složitost celého problému. Kromě toho si myslím, že získané výsledky mohou, spíše než k verifikaci, přispět k vymezení kompetencí různých diagnostických metod.


Převzato z Konstelace ročník IV, 19-20/jaro 1996






Upozornění
Redakce nedává přednost žádnému systému horizontálních domů.
Je osobní věcí autora, pro který z nich se rozhodne.
Astrology Pacific   |     |  
Stránka byla upravena programem Made with AceHTML 5 Pro. AceHTML 5.06.1 Pro.
WebPage created per programme  AceHTML 5.06.1 Pro.