Astrology Pacific       |       Ze starých letopisů      

Lunární vztahy k životu pozemskému.


DR. K. MÜLLER.


V posledním ročníku „Pohledů do budoucna" rozepsal jsem se v článku „Astrologie v rouše vědy" o solárních vlivech na život pozemský. Letošní článek má býti pokračováním, pojednávajícím o kosmických, resp. o kosmobiologických vlivech Měsíce.

O fysikálních vlivech Slunce bádal svého času pražský učenec světového jména, astrofysik profesor Václav Zenger, fysikálními vlivy měsíčními zabýval se pak proslulý vídeňský meteorolog prof. Rudolf Falb. Oba jmenovaní skuteční vědcové nedošli však u nás patřičného uznání a jejich theorie byly některými méně geniálními a krátkozrakými hvězdáři dány do klatby, zlehčovány a vysmívány. Tato okolnost ovšem nemůže ani Zengrovi ani Falbovi ubrati nic na vědecké prestyži, neboť rehabilitace slavných lidí jak poučuje o tom historie - přichází někdy až teprve po staletích. V našem případě nebylo však třeba čekati tak dlouho. Maně si při tom vzpomeneme, že také Francouzská akademie věd kdysi prohlásila (a není tomu tak dávno), že padání meteorů je nestoudnou lží a laickou pověrou. A jak se dařilo Gallileimu a Giordano Brunnovi proto, že hájili pravdu, to ví dnes každý průměrný student! Měl Falb pravdu, když učil, že valná většina zemětřesení je v souvislosti s měsíčními fázemi? Potvrdil to nedávno Dr. H. T. Stedson, geofysik Harwardské university, když dokončil studium zápisů asi 2000 zaznamenaných zemětřeseních, jež byly v přímé souvislosti s gravitačním chrupem měsíce, který se dnes již nespokojuje školometskou tradicí pouhého přílivu a odlivu, nýbrž hlodá rovnou i v zemském nitru. Stendson totiž konstatoval, že nejvíce zemětřesení, pramenících hlouběji než 90 km pod zemským povrchem, propuká tehdy, když přitažlivá síla Měsíce je nad zemětřesným střediskem v maximu. Když jsem pak dále četl zprávu, že Stedsonův znamenitý objev byl přijat s nadšením před plénem Americké filosofické společnosti, vzpomněl jsem si mimochodem na profesory Sigelie.

zeme a dvere

A pak přišlo ještě sdělení druhé. Podle programu, který si vytyčili hvězdáři v jedenácté komisi na sjezdu Mezinárodní hvězdářské unie v Paříži v roce 1935 jala se stanice pro zemský magnetismus (jež patří Ústavu pro pozemský magnetismus Carneggiova ústavu v peruánském městě Huancayo) pozorovat Slunce a zároveň sledovat i některé stavy pozemské. Tři pracovníci této stanice, Torresoa, Scot a Stanton, napsali pak v časopise „Science", že se jim podařilo prokázat, že výbuchy sluneční jsou v přímé souvislosti s poruchami na povrchu zemském, a že způsobují v zápětí prudké poruchy v zemském magnetismu, což prý se obyčejně zračí proměnami elektrickými a povětrnostními v zemském ovzduší. Podrobnosti, ač jsou velmi zajímavé a usvědčující, není možno uváděti na tomto místě pro velký rozsah látky. A dokazovati z uvedených fakt, že ony právě zmíněné fysikální děje obou kosmických těles mají svou velkou odezvu i v životě pozemském, ve smyslu biologickém a fysiologickém, je rovněž bezpředmětné, poněvadž o nich bylo pojednáno již v „Pohledech" z minulého roku.

Všechno to, co bylo až dosud řečeno, bylo jen jakýmsi úvodem k letošnímu pokračování, v němž bych rád poukázal, že Měsíc i ostatní kosmická tělesa vykonávají jisté zjevy v životě pozemské fauny, které nám snad blíže objasní teprve věda příštích let. Pokusil jsem se již v roce 1929 ve své publikaci „Kosmobiologické problémy" (Publikace „Kosmobiologické problémy" vyšla nákladem Přírodovědecké společnosti v Mor. Ostravě.) vysvětliti biocyklické lunární zjevy. V této publikaci byla mezi jiným popsána zkušenost badatele Roberta Bluma, kterou učinil na pacifickém pobřeží americkém. Za úplňku nebylo tam totiž možno nikde obdržeti ústřice, o nichž se věří všeobecné, že jsou v té době jedovaté. O této podivné věci rozepsal jsem se r. 1928 s hlediska bakteriologického a již tehdy jsem upozornil, že v daném případě spise asi se uplatňují mikrobi, než mlži sami.

Dobrého a významného vysvětlení se nám pak v tomto směru dostalo teprve nedávno z kalifornské university v Passadeně, kde bylo positivně zjištěno, že ústřice samy postrádají za úplňku jakéhokoliv jedovatého účinku, zato však že jedovatou je v té době jejich potrava, drobounké to organismy prvoků, jimiž se škeble živí a jež jsou také příčinou známého intensivního světélkování moře. Tyto bičíkovce tedy mlži požírají a drobní ti ústrojenci (Noctiluca miliaris a Leptodiscus medusoides, mořští to nálevníci ze skupiny cystoflagellat, asi l mm v průměru) podléhají pravděpodobně, jako celá řada jiných a vyšších mořských ústrojenců, rytmickému dění a množení, jež odpovídá úplňkové měsíční fázi. V té době pak pravděpodobně následkem různých biochemických změn, odehrávajících se v plasmě těchto prvoků, vznikají prudké jedy ze skupiny ptomainů, jež přecházejí zároveň do těl ústřic, aniž by jim škodily. Jedovatost zato ovšem vynikne ihned, byly-li ústřice požity člověkem, který proti takovým jedům není odolný. Je podivuhodné, že doba jedovatosti ústřic a doba světélkování moře se také vždy spolu nápadně shoduji. Světélkování je způsobováno oxydačními pochody v protoplasmě zmíněných mořských nálevníků, při čemž je vylučován zvláštní fosforeskující výměšek.

Co víme dosud bezpečně a jistě o těchto vztazích Měsíce k mořské fauně i floře, je bohužel jen to, že tu vztahy vskutku jsou. Na otázku „proč" namáhali bychom se však dosud odpověděti marně. Místo duchaplných a méně duchaplných svých vlastních i cizích theorii přejdu raději ihned k prostému, ale velmi výstižnému vylíčení lunárních biorytmických zjevů. Nejvděčnější partií tohoto oboru, o níž, jak se praví v mluvě lidové, již vrabci na střeše cvrlikají, je kapitola o mořském červu „palolo", vědecky zvaném Eunice viridis, o němž je rovněž důkladně pojednáno ve zmíněné již souborné publikaci.

Že Měsíc působí svou přitažlivostí mořský příliv a odliv, je již dávno všeobecně známo. Na tento denní slapový rytmus reagují také mnozí mořští živočichové, červi, láčkovky, mlži atd. Ale jak jen si možno vysvětliti zjev, že mnozí z těchto členovců, mlžů a korýšů zachovávají ve svém rozmnožování časový rytmus jednotlivých a při tom určitých měsíčních čtvrtí? Povšimněme si nyní, co nám o tom vypráví Robert Blum z vlastní zkušenosti:
„Po širých vodách nekonečného Pacifiku je rozhozeno několik nádherných perel; jsou jimi exotická, rajsky zasněná souostroví Samoa, Fidži, souostroví Gilbertovo, Tongo a Upolu. Na těchto věčně zelených a úsměvných archipelech dějí se každoročně při poslední čtvrti měsíční v říjnu, (t. j. v tamních krajích na jaře), podivné věci. Zmíněné období bylo by zajisté červeně zakresleno v kalendáři dětinských Maorů, kdyby totiž nějaký měli. Oni však poznají tuto dobu podle neklidu v přírodě, neboť krabi kladou vejce, červi vylézají na povrch země a hlízovité oddenky manioku stávají se chutným pokrmem. Konečně nadešel prvý den očekávání, zvaný v maorštině „salefu". Již dnes se těší urostlí synové čarovných jižních moří a ztepilé dcery pohádkových korálových atolů a radostně očekávají slavnostní chvíle „taornatua", t. j. období zralosti. Vždyť již nebude dlouho trvati a měsíční bůh Moana Mahoi vyzvedne z bezedných hlubin oceánu mnoho - mnoho pochoutky!

Když se již přiblížil čas po západu slunce prvého dne a když první tuční, ale zatím jen ojedinělí mořští červi se objevili na hladině, ozářené srpkem Luny, zjihly pěnivé vlny, bušící celý den do rozrytých korálových břehů. A když konečně zazněly sváteční „hliněné" z nedalekých pobřežních kokosových hájů, dověděl se každý ostrovan, že jihooceánské velikonoce jsou přede dveřmi a že nastalo období dne druhého, předsvátečního, neboli „motusaga". Tohoto večera objevuje se na moři již daleko více chutných červů než v taomatua, ale to ještě není zhola nic proti tomu, co musí přijíti třetího dne, v největší svátek „tatelega".

Když pak konečně zhasl i třetí den, moře se náhle zetmí, až posléze zcela ztemní a při tom jaksi neobvykle olejovitě zhoustne. Všechno Adamovo i Evino pokolení z ostrovů čeká již toužebně na březích, zcela připraveno, aby na znamení kněze Tahutahu počalo loviti. Moře se počíná opět slabě vlniti, nebo lépe řečeno čeřiti, čehož příčinou jsou tentokráte myriády červů „palolo", kteří vypluli z hlubin madreporových útesů na hladinu k hodům lásky. Moře je za nedlouho husté jako mísa s makaróny a nyní vzniknou pravé závody v lovu mezi ostrovany a žraloky. Druhý den po lovu počíná období „tamua-famua", což lze nejlépe přeložiti asi jako „čas, kdy je mnoho jídla". Nalovení červi se smaží, pekou a vaří a vyškvařuje se z nich pro ostrovany zvláště lahodný tuk.
Hodování a veselí nemá konce. Vždyť mají tyto děti rajských souostroví plné právo na užití pozemských radostí. Krátký je život lidský a proto se veselmež, dokud je čas! je jejich heslem. Potud tedy Robert Blum.

My se však vrátíme z poetických jihomořských hodů k prosaickým theoriím evropských seveřanů. Slavný švédský badatel Svante Arrhenius a jeho žák Ekholm vysvětlují fenomén „palolo" periodickým kolísáním elektrické kapacity ovzduší, jež prý jest souběžná s měsíčními fázemi. Ale tato teorie nám přesto nikterak nevysvětluje, proč se mořští červi množí jen při poslední čtvrti měsíce v říjnu, a také u nich nebyl dosud nalezen žádný speciální orgán pro vnímání statické elektřiny.
Na velký korálový útes bradlový byla roku 1929 vyslána britská vědecká výprava, aby prozkoumala lunární vlivy i na ostatní mořské živočišstvo. Existuje totiž ještě celá řada přerozmanitých rytmů jiných mořských ústrojenců, o nichž dosud neměli přírodovědci ani potuchy. Tak na př. na odumřelých korálových balvanech se hojně vyskytuje měkkýš Acanthozostera gemmata, měřící 10-15 cm. Jeho první tření bylo pozorováno v úplňkové noci zářijové a pak po 7 následujících měsíců při každém úplňku. Také jistý druh větevnatého korálu Pocillopora, který je hojný ve velkých rýfových tůních, zachovává lunární rytmus množení. Kmínu podobné jeho larvy, zv. „planulae", jsou vyvrhovány do vody v ohromném množství a pohybuji se čile svými řasinkovými brvami tak dlouho, až si přisednou na vhodnou podložku. Nejdříve se rozšiřují v horizontální terčík a pak teprve rostou vzhůru, větvíce se při tom na bohaté trsy. Větve korálu, jež byly pozorovány pokusně ve skleněných kbelících, ukázaly jasně, že maximum rozmnožovati připadá u nich v letních měsících na nov, kdežto v zimě na úplněk. Z evropských živočichů zasluhuje zmínky po této stránce mlž Pecten opercularis („queens" anglických rybářů), o němž plymouthští rybáři říkají, že je „plný", t. j, pohlavně zralý, když měsíce přibývá, a že naopak za ubývajícího měsíce je vytřelý, neboť pohlavní dozrání vyvrcholí úplňkem. Zdá se, že Měsíc vykonává též jistý vliv na živočichy sladkých vod vnitrozemských.

Jest alespoň známo, že mnozí naši rybáři traduji zásadu, že je zcela zbytečné vycházeti na ryby ve dnech kolem úplňku, kdy prý ryby buď neberou, nebo jen velmi málo. Potvrzují to ostatně i mnohé rybářské učebnice. Zde je ovšem jasné, že měsíc působí jen jako zdroj světla, které svou zvláštní fotochemickou povahou vykonává na ryby špatný vliv, a že proto asi hledají útulek pod kořeny a pod balvany.

Ale nejen to, Měsíc má vliv i na ptačí stěhování. Lovci a ornithologové již dlouho přemýšleli, na čem jest asi závislé datum příletu a odletu stěhovavého ptactva. Srovnávání s meteorologickými poměry nevedlo dosud k žádnému cíli. Poněvadž pak velká část ptactva táhne v noci, přišel badatel Dórr z Ústředního ústavu pro meteorologii ve Vídni na myšlenku, zda snad nesouvisejí ptačí tahy nějakým způsobem s fázemi lunárními, neboli jinými slovy zda snad Měsíc neurčuje tah ptáků svým světlem. Zmíněný autor publikoval výsledky svých mnohaletých pozorování a opírá se též o souhlasná tvrzeni kontrolní, jež získal z Maďarska, Švýcarska Francie, ze sev. Německa, Estonska a Švédska. Všechna tato pozorování potvrzují přesvědčení Dórrovo, že totiž ptačí tahy jsou přímo závislé na měsíčním svitu. Nejčastěji přeletují ptáci za úplňku, ale tahy jsou rovněž vydatné i během první a poslední čtvrti. Dórr podotýká, že kalendářní data příletu a odletu během tří period (l9-ti leté, 8-a 3 leté), kdy se právě mění měsíční fáze, se dobře shodují. Mimořádné povětrnostní poruchy v době příletu a odletu mají prý ovšem velký vliv a dlužno k nim přihlížeti.

Velkou a samostatnou kapitolu by zabrala látka, pojednávající o vlivu Měsíce na rostlinstvo. Mluví se o selenotropismu některých rostlin motýlokvětých, o podivuhodné fotosynthese měsíčního světla, o jeho „filtrovaných" paprscích (polarisace) a také o tom, jak ovlivňuje toto světlo enzymatické životni pochody. Z našich autorů, kteří se zabývali otázkami vlivu Měsíce na rostlinstvo, jsou to zejména Ing. Polanský, jenž pojednal o jeho vlivu na opad listí u jehličnatých stromů, a prof. Dr. Velenovský, který si všímal vlivu Měsíce na růst hub.

Astrologie neubírá se již jen sestavováním horoskopů, nýbrž všímá si též v poslední době více otázek biologických. Podle starých lidových pranostik je dlužno sázeti mnohé rostliny v různých měsíčních fázích, aby daly dobrou úrodu. Zdá se, že to není jen pověra. Tak na př. Výzkumný zemědělský ústav v Oldenburgu, jehož přednostou je známý prof. Dr. M. Popp, zkoumá vliv různých čtvrtí měsíčních na vývin zaseté a vsazené rostliny. Pokusy ty dějí se jednak na rostlinách, vsazených do kořenáčů, jednak i na zasázených do volné půdy (brambory, rýže a boby). Vychází také najevo, že nejen jednotlivé měsíční fáze, nýbrž i postavení Měsíce k různým souhvězdím zvěrokruhu má značný význam pro vývin rostlinstva. Tak tvrdí na př. staré pranostiky, že pro růst brambor je velmi výhodná jejich sadba pod souhvězdím Raka a nepříznivá pod souhvězdím Lva. Pokusy se dějí v nesčíslných obměnách a jsou srovnávány výnosy z úrody a její jakost, aby mohla býti časem sestavena přesná statistika, z níž by bylo možno se dobře a názorně poučiti, kdy je radno sázeti různé obilniny a zeleninu. Bylo již věru na čase, že se těchto lidových staletých zkušeností chopila exaktní věda, která se již dnes nedívá na astrologii ani zdaleka tak posupným zrakem, jak tomu bylo ještě před nějakými 10 nebo 15 lety, neboť se již často přesvědčila, že s lidovými pověrami je to stejně jak s ořechy: chutné jádro se nachází teprve pod obalem několika bezcenných slupek.

I lékařství začíná se zajímati o kosmické vlivy. Tak na př. zaznamenávám zde zprávu Dr. Skály- Rosenbauma z Časopisu lékařů českých, č. 10 1934, jež zní:
„Pozoruji, že v době kol úplňku jsou případy úmrtí pacientů nápadně časté oproti ostatním fázím měsíce, s minimem v novém měsíci. Rovněž mám dojem, že pneumonie v době úplňku probíhají bouřlivěji než v novém měsíci. Také pacienti, kteří byli operováni v nemocnicích v době úplňku, byli v horším stavu a rekonvalescence se protáhla, zejména pak u dětí po tonsilloektoinii. Ale i pacienti po rozličných laparotomiích snášeli úplněk nedobře. Pokud jsem ošetřoval moribudní rakoviny a stařecké kachexie, skoro všichni pacienti zemřeli za úplňku. Zjev tento sleduji již 10 let."

Tím uzavírám zároveň letošní pokračování, abych v příštím vydání „Pohledů" navázal na význam jiných kosmických těles pro pozemský život.

Převzato z Pohledy do budoucna 1938 - astrologicko-spiritualistické ročenky pro rok 1938, kterou laskavě zapůjčil astrolog pan Břetislav Hemerle.

Prosím ochotného návštěvníka o zapůjčení chybějících Pohledů do budoucna a to ročníků 1928, 29, 31, 33, 34.
Astrology Pacific 2   |   Ze starých letopisů   |     |  
Stránka byla upravena programem Made with AceHTML 5 Pro. AceHTML 5.06.1 Pro.
WebPage created per programme  AceHTML 5.06.1 Pro.