www.volny.cz/astrolot/       |    www.astrolot.xf.cz/       |       Astrologické zajímavosti 1      |       Astrologické zajímavosti 2







Tajemná alchymie

Vladimír KARPENKO
Vladimír Karpenko

    „Proměnil bych moře, kdyby bylo rtutí". Věta ne právě srozumitelná je však vhodná k tomu, aby nás uvedlo do zvláštního světa nauky, zvané alchymie. Autor výroku Pseudoarnald totiž tvrdil, že by dokázal proměnit celé moře rtuti ve zlato. Právě zázračná proměna neušlechtilých kovů v drahé, ve stříbro nebo zlato, je naše běžná představa o alchymii.

    Blíží se pravdě, ale ne úplné; alchymie zahrnovala mnohem širší spektrum aktivit. Ovšem tato věta navíc dokládá jak obtížně se zkoumají dějiny alchymie, staletí se tradovalo, že jejím autorem byl Arnald z Villanovy (? 1240-1315), pro alchymisty jedna z největších postav jejich nauky. Až ve druhé polovině minulého století se prokázalo, že pan Arnald, katalánský lékař a teolog, ve skutečnosti nebyl alchymista. Této nauce nevěřil. Kdosi neznámý si posloužil jeho jménem, tehdy dostatečně slavným, aby se domnělým alchymickým spisům pána z Villanovy dostalo pozornosti. Škoda, že skutečného autora neznáme, protože spis Rosarium philosophorum, kde se dnes jako autor uvádí Pseudoarnald, patřil k nejvýznamnějším alchymickým dílům. Náš úvod měl naznačit, že v dějinách alchymie musíme počítat s narážkami, třeba o proměně, aniž by bylo přímo řečeno v co, a také s četnými anonymními postavami skrývajícími se za jmény slavných.

    Co je alchymie, kde vznikla a jak?

   

OTEC ALCHYMIE. Hermes Trismegistos, legendární zakladatel alchymie, na rytině z knihy Virídarium Chymicum (1624).



Úroboros, had zakousnutý do špičky svého ocasu (dole), byl jedním z nejdůležitějších symbolů alchymie. Nápis uprostřed praví, že jedno je všechno, čímž se naznačuje jednota vesmíru. FOTO: ARCHIV AUTORA

Cílem je vyrobit zlato, ale podle čínských představ jen to uměle vyrobené prodlužovalo život, ba mohlo zajistit i nesmrtelnost

    Co je alchymie?

   Historikové dodnes nedospěli ke všeobecně přijatelné definici. Zkusme tedy odpovědět, kde a kdy vznikla.

    Uvádějí se obvykle dvě ohniska této nauky, někdy se přidává i třetí. První dvě byly starověká Čína a helénistický Egypt, přičemž v obou oblastech alchymie vznikla zřejmě nezávisle někdy na přelomu letopočtů. Naše pátrání je dnes znesnadněno tím, že po dobytí Číny přikázal mongolský vládce Kublajchán (1216-1294) spálit staré spisy, aby zemi oddělil od minulosti. Helénistický Egypt dobyli Římané a roku 292 n. 1. nechal císař Dioklecián (asi 243- 306) spálit díla o alchymii. Soudí se, že se obával znehodnocení měny, jež by nastalo, kdyby alchymisté „poměnili moře rtuti ve zlato. Císař netušil, že toto nebezpečí vůbec nehrozí, a měnu znehodnocovali panovníci na trůně. Dioklecián tak znepříjemnil život jen dnešním historikům.

    Jak se vyhnout stáří

    Připomeňme si Epos o Gilgamešovi, králi města Uniku v jižní Mezopotámii. Dílo, jehož nejstarší zlomky jsou ze 20. stol. př. n. l., pozoruhodně líčí strach, který všichni nosíme v nejhlubším podvědomí: „Když bozi stvořili lidstvo, lidstvu dali smrt v úděl, život však do svých rukou si vzali." Odtud se odvíjela věčná otázka - nemohl by člověk zvrátit tuto osudovou nevyhnutelnost?

    V Číně bude naším průvodcem kronikář S'-ma Čchien (140-90 př. n. 1.): „Počínaje (králi) Wejem a Suanem... (Panovníci) posílali lidi na oceán, aby hledali (bájné ostrovy) Pcheng-laj, Fang-jang a Jing-jou... Snad byli tací, kdo dosáhli (těchto ostrovů. Vyprávěli), že tam jsou různí nesmrtelní a také bylina, která chrání od smrti... živí tvorové (tam)... jsou dokonale bílí a jejich paláce a věže s branami jsou ze zlata a stříbra."

    Podobná vyprávění zaujala i mocné, takže první z císařů dynastie Čchin vypravil ve 3. stol. př. n. 1. loďstvo, aby ostrovy našlo. Dnes se ukazuje, že nešlo o legendu; opravdu nějaká plavidla opustila Čínu, ale doplula jen do dnešního Japonska.

    Bájné ostrovy zůstaly nedosažitelné, ale naděje svitla roku 133 př. n. 1., kdy se na čínském císařském dvoře objevil Li Šao-ťun, jenž tvrdil, že zná způsob, jak se vyhnout stáří. S'-ma Čchien zaznamenal jeho radu císaři: „Musíte obětovat Peci a pak můžete učinit, aby (duchové) byli přítomni; potom, co (duchové) prokáží svou přítomnost, prášek rumělky může být proměněn ve zlato; když je toto zlato vyrobeno, může být použito na nádoby na pití a jídlo, a zvětší délku vašeho života; když se délka vašeho života prodlouží, může vám být poskytnuta audience u Nesmrtelných z Pcheng-laje ... když vám byla poskytnuta audience, pak tím, že (obětujete) Nebesům a Zemi, nikdy nezemřete."

    Všechno tu je - oběť bohyni vnáší do procesu nadpřirozeno. Cílem je vyrobit zlato, ale podle čínských představ jen to uměle vyrobené prodlužovalo život, ba mohlo zajistit i nesmrtelnost. To je další ze stránek alchymie.

    Třetím ohniskem alchymie byla Indie. Tam se tato nauka objevila až v 8. stol. n. 1. a byla poměrně výrazně zaměřena na lidský život, na jeho prodloužení. Zda šlo o inspiraci z Číny, nelze jednoznačně rozhodnout. Egypt byl v té době křižovatkou obchodních cest, současně však i významným centrem vzdělanosti. Na přelomu letopočtů zde vládla dynastie Ptolemaiovců. Řecký vliv zde dal vzniknout helénistické kultuře, v níž se spojily egyptská zručnost a řecká vzdělanost. Toto spojení dalo také vzniknout alchymii.

    Podle alchymistů samých byl zakladatelem jejich nauky Hermes. Prý o ní napsal 36 525 spisů. Je to bohužel nepoužitelná informace, protože Hermes bylo řecké božstvo, za nímž se v Egyptě skrýval Thovt, bůh moudrosti, učenosti a řeči.

    Oheň, voda, země, vzduch

    Egyptští metalurgové dodali vynikající znalosti zpracováni kovů a také napodobování drahých. Řekové přispěli filozofií, především představami navazujícími na myšlenky Aristotela ze Stageiry (384-322 př. n. L). Byly to teorie, které připouštěly možnost transmutace, vzájemné přeměny kovů. Kovy měly být tvořeny čtyřmi elementy, ohněm, vodou, zemi a vzduchem. Nepokoušejme se pátrat po podstatě elementů. Důležité je, že alchymisté věřili tomu, že změnou poměru elementů v kovu ho lze proměnit v jiný. Otázkou bylo, jak na to. Dnes nepochopíme logiku, jakou se řídili, kterou někdy vyjadřovali v tom smyslu, že jestliže něco vypadá jako zlato, pak to je zlato. Jen tak se mohlo stát, že se za zlato vydávala i mosaz.

    Navíc se připojila představa, jejíž kořeny sahají do Mezopotámie. Podle ní byly planety, čítaje v to i Slunce a Měsíc, současně božstvy a každá z nich dostala posléze na starost jeden z kovů, jemuž pak vládla. Zformovaly se dvojice: Slunce - zlato, Měsíc - stříbro, Merkur - rtuť, Venuše - měď, Mars - železo, Jupiter - cín a Saturn - olovo. Mohli bychom najít i další vlivy, ale to snad stačí. Alchymie nastoupila cestu do světa a to doslova.

    Pod korouhví Prorokovou

    V 7. stol. n. 1. ovládli Egypt Arabové a o sto let později se zastavili až v jižní Francii. Přitom přebírali vzdělanost dobytých území, a tak se zrodilo i slovo alchymie, když přidali člen al- k řeckému slovu, snad chemeia. Ani v tom není jasno a názory na původ slova alchymie se dodnes rozcházejí. Jedna z verzí tvrdí, že šlo původně o řecké chemeia ve smyslu lití, zřejmě kovů. Až v polovině 12. století, na styku dvou kultur, arabské a křesťanské, v dnešním Španělsku, se začaly překládat první alchymické spisy do latiny. Neznámé arabské slovo přepsali překladatelé foneticky jako „alchymia". Podobně vytvořili termíny alkálie, algebra či borax. V Evropě pak alchymie zažila několikasetletý rozkvět, až ji koncem 18. století nahradila chemie. Místo aristotelských elementů zaujaly chemické prvky.

    Návod na závěr

    Ke zlatu však nepovede. Citujeme z egyptského řemeslnického receptáře ze 3. stol. n. 1. Text je řecký a poučí nás Jak dát předmětům z mědi vzhled zlata. A ani dotek, ani tření o prubířský kámen to neodhalí... Zlato a olovo se rozemelou na prášek jemný jako mouka, 2 díly olova na l zlata, potom, po smíchání jsou vtěleny do šťávy (rostlinné), a prsten se pokryje touto směsí, potom se zahřívá. Opakuje se to několikrát, dokud předmět nedostane barvu (zlata)."

    Návod není výjimečný - popisuje pozlacení mědi. Používalo se práškové zlato a v řečtině se prášek nazýval xerion. Označoval se tak i zásyp na rány. Právě tento návod však ilustruje posun významu, jen nevíme, kdy k němu došlo. Původně totiž řemeslník věděl, že měď jen pozlacuje, ale časem se začalo soudit, že jakýsi prášek měď ve zlato proměňuje. Když Arabové překládali řecké návody, přepsali xerion foneticky jako aliksír.

    Tušíte? Evropští učenci pokračovali v tiché poště staletí a přeložili, přesněji foneticky přepsali slovo jako elixír. Už to však nebyl prášek sloužící pozlacení, ale zázračná látka, která promění obecné kovy ve zlato. Význam se dále rozšířil, protože i v Evropě měl mít elixír blahodárný účinek na lidské zdraví.

    Zlato se nikdy nepodařilo vyrobit chemickou nebo metalurgickou cestou, ale to neznamená, že alchymie byla nějakým ztroskotáním vývoje myšlenek. Nikoli. Ve své době byla vědou, která se opírala o tehdejší poznatky z různých oblastí a nebylo prakticky možné vyvrátit ji. Jen někteří pochybovali o možnosti transmutace kovů, ale svá tvrzení nedokázali prokázat.

    Mezi alchymií a chemií byl rozdíl, přinejmenším již v tom, jaké cíle obě tyto vědy sledovaly. Nemluvě o tom, že alchymie budovala na mylných představách o hmotě. To neberme jako její odsouzení; v době, kdy žila, jiné představy nebyly.

    Možný pohled na alchymii naznačuje ve svých sic věch Justus von Liebig (1803-1873), jeden ze zakladatelů organické chemie: „Alchymie nebyla nikdy ničím odlišným od chemií je hluboce nespravedlivé zaměňovat ji ...se zlatodějstvírn 16. a l7. století... Alchymie byla věda a zahrnovala všechny ty procesy, v nich se chemie technicky uplatňovala." Bez znalostí složení hmoty a podstaty chemických reakcí pracovali alchymisté ve svých laboratořích metodou pokusů a omylů ve snaze vyrobit zázračný kámen mudrců nebo elixír nesmrtelnosti.

    Přitom, aniž to původně zamýšleli, dospěli občas k objevům, z nich, některé byly velmi významné. Jeden z nich doslova změnil běh dějin.

    Světélkování bylo půvabné, hořlavost praktická. Fosfor, prvek nazývaný světlonoš, je jako jediný dílem alchymisty.

    Chuo jao, oheň a lék

    Chuo jao je fonetický přepis dvou čínských znaků, z nichž první známe na oheň, druhý pak lék, léčivý pro středek, takže jejich spojením dostaneme cosi ve smyslu „lék, který snadno hoří". Pravda, přinejmenším dvě ze složek směsi se používaly i v čínské medicíně, ale všechno dohromady, tedy síra, ledek (dusičnan draselný) a dřevěné uhlí, tvoří černý střelný prach. Dnes se nepochybuje o tom, že šlo o objev čínských alchymistů, kuriózně v rámci jejich hledání elixíru nesmrtelnosti. Minulá staletí měla v objeviteli prachu také jasno, dokonce snad víc, než máme dnes.

    Evropa dlouho věřila, že objevitelem byl Bertholdus Niger, Berthold Schwartz neboli Černý Berthold, o němž německý Zedlerův universální lexikon všech věd píše roku 1741: „Schwartz ...jmenoval se jinak Constantin Angklitzen, se narodil ve Freiburgu ... a svým povoláním byl mnich v Mohuči, a svůj objev střelného prachu a pušky učinil roku 1330 proti své vůli... Někteří praví, že pro jeho objev nechal císař Václav roku 1388 upálit Schwartze zaživa."



    Český panovník Václav IV. se tak ocitl zapleten do historie střelného prachu. I on patrně proti své vůli. Encyclopaedia Britannica ve svém vydání z roku 1981 soudila: „Za důvěryhodné lze rovněž pokládat, že černý prach objevil anglický středověký učenec Roger Bacon, jenž sepsal explicitně návod na jeho přípravu v roce 1242 ve zvláštní formě latinského anagramu, který se obtížně luští. " Proslulý anagram zní: „... sed tamen salis petrae luru vopo vir can utři et sulphuris... " a býval překládán: „... ale sanytru vezmi sedm dílů, pět dílů mladých větví lísky a pět dílů síry, a tak vyvoláš hrom a ničení..." Vypadá to opravdu lákavě, ale právě angličtí historikové prokázali, že podtržená část věty není anagram, ale nesrozumitelný nesmysl vzniklý chybou při opisování textu, jenž se střelným prachem nesouvisí.

    Dnes je tedy přijímána Čína, ale objevitele černého střelného prachu asi sotva kdy najdeme - a problém je i s datováním. Zmínky o směsi, která by mohla být určitým základem střelného prachu, se objevují v Číně již ve 4. stol. n. l., ale nejde o spolehlivě prokazatelný objev. Spíš to byly pořád pokusy o elixír nesmrtelnosti, jen si alchymisté zřejmě opakovaně všimli, že se některá směs chová jinak, než by se na takový elixír slušelo. Až roku 808 n. 1. se směs dvou liangů (l liang = asi 32 gramů) ledku se stejným množstvím síry a 0,35 liangu suché magnólie objevila v knize Úplné kompendium o dokonalém pokladu olova, rtuti, dřeva a kovu. Tahle směs skutečně nejen hoří, ale může i explodovat. Někdy mezi 4. a 9. stoletím se tedy podařilo čínským alchymistům připravit směs, která předčila očekávání, bohužel nikoli co do prodloužení života.

    Usmrcení zlata

    Vypadá jako živé. V představách alchymistů skutečně nejen zlato, ale všechny kovy žily, dokonce v zemském nitru „zrály", takže se tam vlivem tepla prý postupně proměňovaly z méně ušlechtilých ve stříbro a konečně ve zlato. Jenže příliš pomalu. Úkolem alchymisty vlastně bylo urychlit tento údajně přirozený proces. V průběhu laborování však bylo někdy nutné kov „usmrtit". Jak? Zbavit ho kovového vzhledu, což řečeno dnešní terminologií znamená převést ho na jeho sůl, která už nevypadá jako kov, ale ten v ní je přece ukryt.

    Se zlatem to však po tisíciletí nešlo. Opravdu chemicky nereaguje právě snadno, a proto se krásný žlutý kov pokládal za „nesmrtelný". Železo reziví, měď se pokrývá měděnkou, stříbro černá a působením pouhé kuchyňské soli se promění v bílý prášek, olovo, cín a rtuť ztrácejí kovový vzhled velmi snadno. Jen zlato odolávalo. Odtud také pramenilo jeho spojování s lidskou nesmrtelností. Nakonec však i ono podlehlo, ale neznáme alchymistu, jenž tento kov usmrtil.

    Je to dost spletitá historie. Kolem roku 1300 se v Evropě objevilo několik významných alchymických spisů, v nichž jako jméno autora stálo Geber. Je to polatinštělá podoba jména Džábira ibn Hajjána, jedné z největších postav arabské alchymie. Někdy se soudí, že šlo o kolektivní dílo z 8. či 9. století, jehož autoři zůstali v anonymitě. Jako autor se začal postupně v novější době uvádět Pseudogeber, nebo Latinský Geber, aby se naznačilo, že nejde o díla arabského původu. Právě tento Pseudogeber na druhou zanechal spis Liber de inventione veritatis, kde napsal o „rozpouštějících tekutinách a změkčujících olejích". Stojí to za ocitování: „Vezmi nejprve libru vitriolu (to byla nejčastěji směs síranu železnatého a měďnatého; tyto soli známe jako skalice), půl libry sanytru (dusičnanu draselného) a čtvrt libry kamence. Vše destiluj a získaná tekutina má mocný rozpouštěcí účinek..." Není divu, je to aqua fortis, silná voda, kyselina dusičná. Ta však zlato nerozpustí. Ale, jak čteme dále, „bude mnohem ostřejší, jestliže s tím rozpustíš čtvrt libry salmiaku (chlorid amonný)". Vznikla tak směs kyselin dusičné a chlorovodíkové, aquaregia, lučavka královská. Ta rozpouští i zlato, krále kovů. Kyselina dusičná se záhy uplatnila v praxi, dalo se s ní oddělovat stříbro od zlata. Lučavka královská otřásla základními představami alchymie - zlato už nebylo nesmrtelné.

    Světlonoš

    I další objev alchymie proslul ve vojenství, zvlášť ve druhé světové válce. Alchymii svazovalo dogma spojení planet s kovy. A protože bylo známo jen sedm planet (po vzoru alchymistů k nim řadíme i Slunce a Měsíc), nepředpokládala se existence dalších kovů. Neměly by „svou" planetu. Třebaže Evropa postupně poznala zinek, vizmut a antimon, alchymisté je neuznávali jako „plnohodnotné". Bez planety to prostě nešlo - a to je jedna z příčin, proč se alchymisté nedopracovali objevu kovového chemického prvku. Navíc také je pojem chemický prvek spojen až s chemií.

    Je jen jedna výjimka, o niž se zasloužil německý alchymista Henning Brant (nebo Brand). Nevíme o něm téměř nic, jen to, že žil v Hamburku a bohatě se oženil, takže měl prostředky na pokusy. Když se zabýval „usmrcováním" a opětným „oživováním" kovů, usoudil, že účinnou látku, kámen mudrců, by měl hledat v živé hmotě nebo v jejích produktech. Oblíbeným objektem zájmu alchymistů byla již ve starověku vejce, která jsou přece také zárodkem života.

    Brant na to šel jinak. Z blízkých kasáren shromáždil postupně, jak se odhaduje, asi dvě tuny moči, tu odpařoval, jistě k nelibosti sousedů, a pokoušel se takto připravený produkt dále zpracovávat. Podrobnější poznámky, pokud si vůbec nějaké vedl, se nezachovaly, takže jen víme, že jednoho dne roku 1669 (ale najdeme i jiné údaje) mu najednou začalo v křivuli cosi světélkovat. Brant to nazval „studený oheň", domnívaje se, že připravil jeden ze čtyř elementů, na nichž spočívaly představy o hmotě. Občas to také uváděl jako „můj oheň".

    Zprvu nikdo nevěděl, co s novou látkou. Sám Brant neprozradil výrobní postup, další badatelé, kteří o tom .alespoň něco slyšeli, posléze uspěli nejen s močí, ale i s kostmi. Neznámá látka se předváděla na šlechtických dvorech, byla to prostě zajímává kuriozita. Záhy se však ukázalo, že objev alchymisty Branta je jednak jedovatý, jednak se snadno na vzduchu vznítí. Světélkování bylo půvabné, hořlavost praktická. Nejen pro výrobu zápalek, ale později i zápalných bomb. Fosfor, prvek, jemuž se říkávalo světlonoš, je jediný, jehož objev je dílem alchymisty.

    Alchymie je umění bez umění, jehož začátkem je lhaní, středem práce a na konci žebrota." To Nicolas Lémery (1645-1715), francouzský učenec, autor první učebnice chemie, odsoudil takto příkře alchymii. Měl pravdu, ale - jak to mnohdy bývá - jen zčásti. Potud, že alchymii doprovázela lež a podvod.

    Není divu, když tato nauka sliboval; bohatství, zlato vyrobené z obecných kovů, ale také pevné zdraví, ba dokonce někdy delší život. Pak ani nemůže překvapit, že se našli podnikavci, kteří se rozhodli zahrát na struny lidské touhy po snadném zbohatnutí. Od počátku prochází dějinami alchymie postava podvodníka, potkáme ji ve staré Číně, na arabském bazaru a samozřejmě i v Evropě.

    Potulný hrabě

    V rudolfínské Praze pobýval nějakou dobu tehdy již významný lékař Michael Maier (1569-1622), rodák ze severního Německa. Jeho život byl putováním po šlechtických dvorech ve snaze najít mecenáše, nakrátko se stal jedním z lékařů Rudolfa II. Tento muž proslul jedinečným dílem Atalanta fugiens z roku 1618. V méně známém spise Examen Fucorum Pseudo-chymicorum popisuje pseudochymiky, podvodné alchymisty, a jejich metody. Nejprve, jak poznat takového podvodníka: „Prvním (znakem) je, že on (podvodník) nemá žádných nebo jen bezvýznamných znalostí o Umění (alchymie)... Druhým je, že za nízkou cenu mnoho zlata a nejvyšší Umění slibuje, což všechno nikdy neuskutečnil... Třetím (znakem) je, že se více na veřejnosti předvádí, místo aby vedl prostý život v ústraní... a že se více ke lži než k pravdě kloní. A čtvrtý jest, že provozuje svou činnost s jediným úmyslem, aby lidi oklamal a získal majetek skrze tuto věc, bez skrupulí, skrze podvod, klam, vodě lidi za nos, používaje nedovolené manipulace, dokonce skrze krádež a jiné zločiny, a konečně je odhalen jako podvodník buď svými vlastními výsledky, něho neslavným útěkem."

    Podvádělo se různě, počínaje primitivními triky s tavícími kelímky, které měly dvojité dno ukrývající zlato. Při tavení stačilo opatrně prorazit horní dno tyčinkou. Rafinovanější bylo napustit keramický kelímek solí stříbra. Při vhodném způsobu tavení se pak objevilo malé množství tohoto kovu. Podobně se solemi stříbra nebo zlata psalo na papírek, v němž byl zabalen údajný kámen mudrců. Po tavení se opět objevilo nepatrné množství drahého kovu. Často stačilo jako přesvědčivý důkaz alchymistova umění.

    Zvlášť v 17. století se objevil méně běžný fenomén - pamětní medaile zaražené z drahého kovu údajně vyrobeného alchymisty. Dnes jsou takové medaile vzácnými objekty muzejních sbírek.



    Seilerova tinktura

    Na cestě za alchymickými podvodníky se podíváme za dvěma muži a dvěma osudy.

    O mládí Johanna Wenzela Seilera (1648-1681) nic nevíme, zato je známo, že jeho dědeček Egid Fuchs působil jako úředník na Pražském hradě a později byl správcem královských panství Brandýs a Pardubice. Otec, ohněstrůjce v císařských službách, zahynul při nehodě s ohňostrojem. Mladý Seiler se objevuje na scéně roku 1675 jako augustiniánský mnich, jenž ve Vídni prý v přítomnosti císaře Leopolda I. (1640-1705) transmutoval cín ve zlato, z něhož nechal monarcha zarazit medaili velikosti dukátu. Bohužel se nezachovala, zato se zachoval dekret, jímž císař povýšil dne 16. září 1676 Seilera na pana von Reinburg, využiv k tomu polepšený erb jeho děda. Nový svobodný pán se dočkal i titulu „Kayserlicher Hoff Chymicus" a laboratoře v jedné z bašt vídeňského opevnění.

    Revanšoval se za to císaři vskutku jedinečně. Výsledkem Seilerovy činnosti byla roku 1677 oválná medaile o rozměrech 374 x 301 mm a hmotnosti 7200 gramů. Na aversu jsou portréty Leopolda I. a jeho manželky obklopené malými portréty císařových předků. Revers pokrývá oslavný nápis na císaře. Medaili, původně prý stříbrnou, ponořil Seiler z jedné třetiny do „tinktury", což byla kapalná forma kamene mudrců, v tomto případě prý čirá tekutina. Po chvíli se ponořená část proměnila ve zlato. Opravdu tak vypadá, ale zbytek medaile, prý stříbrné, má zlatavý nádech.

    Pochybnosti o složení medaile panovaly již dříve, ale až ve 30. letech minulého století byl proveden chemický rozbor. Po vyříznutí pěti vzorků kovu z obvodu medaile se ukázalo, že jde o slitinu zlata, stříbra a mědi se stopami cínu, zinku a železa.

    Co tedy byla Seilerova tinktura? Chemici vyrobili stejnou slitinu a působili na ni zředěnou kyselinou dusičnou. Byl to správný odhad - asi po dvaceti minutách kov, do té doby stříbřitý, zřetelně zezlátl. Seiler byl zdatný chemik a věděl, že jeho „tinktura", kyselina dusičná, rozpustí na povrchu medaile všechny kovy s výjimkou zlata. Předpokládal, že tak krásnou medaili dá sotva někdo roztavit, aby zkoumal její složení.

    Seiler, jenž se mezitím stačil vyvázat z církevního slibu a dvakrát oženit, zemřel mladý a slavný na „hektickou horečku a studený oheň útrob". Mnohem více alchymistů však mělo osud podobný protagonistovi dalšího příběhu.

    Zloděj stříbra

    Skromné údaje o minulosti Christiana Wilhelma barona von Krohnemanna (1636-27. dubna 1686) známe ze soudního spisu, což mnohé napovídá. Prý se narodil v Konigsbergu (dnes Kaliningrad, Rusko) a jeho otec měl být generálem švédské armády povýšeným na barona. Z neznámých důvodů rodina přišla o svá tři panství, a jak Christian Wilhelm později lakonicky poznamenal - „zůstal jen titul". Jako alchymista se objevil na markraběcím dvoře v Bayreuthu roku 1677 a záhy údajně vyrobil stříbro, z něhož byla zhotovena první z jeho proslulých medailí. Krohnemannovou specialitou se totiž staly medaile tolarového typu ražené k různým příležitostem markraběcí rodiny.

    Jeho medailérská aktivita vyvrcholila roku 1679, kdy stříbrnými a zlatými medailemi oslavil narozeniny korunního prince, nové těhotenství markraběnky, narozeniny markraběte a také jeho svátek. Úspěch byl okamžitý, baron byl jmenován tajným radou, stal se správcem mincovny a ředitelem dolů. Jeho sláva vrcholila, ne však nadlouho. Roku 1681 byl odhalen jako podvodník, uvězněn v pevnosti Blasenburg, kde kupodivu směl pokračovat v alchymistické činností. Markrabě byl očividně na rozpacích a nebyl v tomto ohledu sám - i když vše vypadalo na podvod, co kdyby přece jen něco bylo na transmutaci kovů? Víra v ni byla tehdy ještě velmi silná.

   
Seiler byl zdatný chemik 
a věděl, že jeho „tinktura",
kyselina dusičná, rozpustí
na povrchu medaile všechny
kovy s výjimkou zlata


    Krohnemannovo úsilí se v žaláři zaměřilo jiným směrem, vcelku pochopitelným: 12. února 1686 večer opustil po laně Červenou věž svého vězení převlečen do vojenského kabátce rovněž červené barvy. Příští den ve tři hodiny ráno už bušil na formu františkánského kláštera náležejícího pod pravomoc bamberského biskupa, u něhož hledal útočiště. Marně, muž církve si nechtěl pohněvat vlivného souseda a prodal mu, a to doslova, Krohnemanna za 240 dukátů, takže 1. března byl baron dopraven v řetězech do Bayreuthu, aby se zde zodpovídal ze svých činů.

    Krohnemannův osud se naplňoval, jak naznačují úryvky z rozsudku: „Obviněný jménem Christian Wilhelm Krohnemann... přiznal ...že čtyři stříbrné tácy označené jménem našeho velkomožného knížete a pána... roztavil, a tyto tácy spolu se 130 librami rtuti poté prodal v Norimberku a v Chebu... a ten samý použiv paklíče, kterýž si byl sám zhotovil, vzal z příborníků ve stříbrné komoře pevnosti Blasenburg 3 velké nádoby zde uložené, takže to s výše uvedeným stříbrem činí 34 libry (přibližné 17 kilogramů) ... a rovněž ve své poslední zásilce poslal Jeho Knížecí Jasnosti falešné zlato a stříbro..." Svědectví jsou výmluvná - baron Krohnemann byl podvodník a navíc hazardér, když ještě v době svého uvěznění ukradl markraběcí stříbrné nádobí. Nebo věřil, že mu případná úspěšná transmutace otevře dveře žaláře? Proč by pak ale posílal svému vězniteli falešné zlato a stříbro? Odpověď zná jen on sám. Rozsudek končí: „...obžalovaný bude v souladu se 187. bodem Braniborského hrdelního práva potrestán a od života k smrt; přiveden... v Kulmbachu na obvyklém popravčím místě dne 27. dubna 1686."

    Celé věky se traduje o malebné Zlaté uličce na Pražském hradě omyl, jenž přetrvává i v odborné literatuře. „Rudolf II. z Boží Mil. volený Římský Císař, Uher. a Český král.... Viděti milostivě dáváme, že sme pro lepší opatřeni a bezpečnost Hradu našeho Pražského ... povoliti ráčili, aby ta klenutí ve zdi téhož zámku proti zahradě naší, rozdělena mezi níže psané střelce... Na Hradě našem Pražském ... šestnáctého dne měsíce září, Letha 1597... Rudolf.

    Citát dokazuje, že ve Zlaté uličce nebydleli alchymisté, ale vojáci. Rudolfínská doba je s přílivem alchymistů do Prahy neodmyslitelně spjata, ale i v českých zemích již tehdy měla alchymie staletou tradici.

    Předehra

    Pomineme narážky na to, že se snad i král Karel IV. zabýval alchymií. Spíš se jako vzdělanec o ni zajímal. Na stopu alchymie nás přivádí učenec, lékař a zakladatel české lexikografie Bartoloměj z Chlumce (Claretus ze Solentia, asi 1320 - asi 1370), jenž ve svém Glosáři uvedl termín alchymia czstrna a czystarstwo, jenž se v různých obměnách používal pro alchymii. Pro tu pravou, takže takoví alchymisté byli nazýváni čistnáři, podvodníci v tomto oboru pak pokladači. I u nás se objevili pochybovači. Albík z Uničova (1358-1427), dvorní lékař Václava IV. a Zikmunda Lucemburského, krátkou dobu též pražský arcibiskup, napsal ve svém díle o životosprávě (Regimen sanitatis), že „ono umění alchymické si vymysleli vzdělaní mudrci, kteří umí oddělovat zlato od stříbra. V tomto umění vznikají spíše iluse a nepravosti než rozmanitosti a skutečnost, ...".



    Roku 1412 se objevil veršovaný spis o alchymii Processus de lapide a později další, tentokrát v próze, Aenigma de lapide, a oba byly připsány postavě poněkud mlhavé, jíž byl Johannes Ticinensis. Druhý ze spisů byl v 16. století vydán česky jako Alchymie Jana Těšínského, kněze. Těžko soudit, zda šlo o krajana, ale přivlastněme si ho tím spíš, že byl úspěšný. Obě díla vyšla ještě roku 1670 v Hamburku. Pokud byl autor opravdu knězem, pak nutno poznamenat, že neměl o církvi tak dobrý přehled, jaký měl o alchymii. O sto let dříve, roku 1317, totiž papež Jan XXII. vydal bulu zakazující alchymii. Zákaz odůvodnil penězokazectvím a navíc, což je na tu dobu překvapivé, uvedl v bule, že drahé kovy nelze uměle vyrobit z obecných. Jan Těšínský nebyl jedinou osobou duchovního stavu, jíž tento zákaz unikl.

   
Věřitelé páně Bavorovi nebyli zlí, jen chtěli zpět své peníze. Zadlužil se právě alchymickým laborováním.


    Přenesme se teď na chvíli na kostnický koncil, kde se rozhodovalo o osudu Jana Husa. Pražský arcibiskup Konrád z Vechty tu prý byl obviněn z toho, že se věnuje alchymii. Asi také nevěděl o bule. Na koncilu se objevil také františkánský mnich Ullmannus; kromě jména o něm nic nevíme, a údajně samému císaři Zikmundovi věnoval náčrtek svého díla Buch der Heiligen Dreifaltigkeit (Kniha Svaté Trojice). Titul by mohl svádět k ukvapenému závěru, že jde o náboženský spis. Nikoli, je alchymický, ale propletený náboženskou tematikou takovým způsobem, že by hranice mohla vzplát i pod Ullmannem. To, že spojil sedm hlavních alchymických operací se sedmi planetami, by tolik nevadilo, ale spojení se sedmi Kristovými ranami bylo na pováženou, nemluvě o tom, že dost problematicky spojoval Pannu Marii s lidskou podstatou Kristovou. Pro nás je důležité, že císaře doprovázela jeho manželka Barbora Celská (kolem 1392-1451). Teď zpět do Čech.

    Jan a Hynek

    Z roku 1457 pochází Cesta spravedlivá Mistra Antonia z Florencie, první česky psaný alchymický spis. Za autora se dnes všeobecně pokládá Jan z Lazu, o němž však bohužel téměř nic nevíme. Další dva jeho spisy se nedochovaly, čtvrtý, Tractatus aureus de lapide Philosophorum, ano. Dochovalo se také vyprávění o tom, jak Jan navštívil císařovnu-vdovu Barboru v jejím sídle na Mělníce, kde se prý věnovala alchymii, ale tak, že údajně podvedla mnoho lidí. Někdy se jako její inspirátor uvádí před chvílí /.míněný Ullmannus. Jan z Lazu jí prý vytkl podvody a měl co dělat, aby se zachránil. Začteme-li se do jeho Cesty

   
Císařovna-vdova Barbora se prý věnovala alchymii, ale tak, že údajně podvedla mnoho lidí


    spravedlivé, asi těžko uvěříme, že by „štaf železný" proměnil ve zlato tím, že by ho pokryl amalgamem zlata a vyžíhal. Takhle se běžně pozlacovalo. Na díle Jana z Lazu je půvabný závěr, kde je třináct otázek, „kterak mas poznati praweho adospieleho wtom welebnem dyelu".

    Jsou u nich vždy správné odpovědi, na jejichž základě lze rozlišit pravého alchymistu od podvodníka.

    Krátce předtím, než se Cesta spravedlivá vydala do světa, narodil se 17. května 1452 králi Jiřímu z Poděbrad syn, jehož původní jméno Heinrich bylo později změněno na Hynka. Ve dvaceti letech obdržel Poděbrady, Kostomlaty a další statky, ale mladík byl veselá kopa, vedl nákladný život, řekněme rovnou rozmařilý, takže peněz ubývalo a již roku 1475 postoupil uherskému králi Matyáši Korvínovi Kolín. Nepouštějme se do detailů Hynkova hospodářství, spíš připomeňme, že byl básník, ale hlavně - kolem roku 1480 zakoupil v Kutné Hoře dům Knajslovský, kde nechal zřídit laboratorium. Pochopitelně alchymické, zřejmě v naději, že by zde mohlo vzniknout zlato pro jeho prázdnou pokladnu. Hynkův zájem o alchymii se v literatuře tradoval, ale chyběl důkaz. Laboratorium se nezachovalo. Až v 90. letech minulého století byl náhodou objeven soubor rukopisů opsaných v 18. století, kde dva alchymické návody měly být z majetku Hynka z Poděbrad, což byl konečně důkaz přinejmenším jeho zájmu o tuto nauku. V Kutné Hoře je dnes alchymické muzeum v domě, kde snad bylo Hynkovo laboratorium.

    Rudolfínský rozkvět alchymie měl tedy v Čechách solidní kořeny.

    Pan Bavor

    Bavor mladší Rodovský z Hustiřan (? 1526-? 1600) byl nejznámější český alchymista rudolfínské doby, i když k jeho slávě přispěl nemalou měrou fakt, že jeho dílo nebylo anonymní. Byl také nejúspěšnější? To nebyl žádný alchymista, pokud šlo o hlavní cíl praktikujícího směru této nauky, jímž byla transmutace kovů. Nicméně nesporné zásluhy nelze panu Bavorovi upřít.

    Dříve než se dostal k záslužné činnosti, ozývá se nám dopisem nejvyššímu purkrabímu Hradu pražského, panu Vilémovi z Rožmberka. List byl napsán v Černé věži, kde pan Bavor seděl ve vězení v důsledku činnosti „ dych lidí", jak psal. Ale věřitelé páně Bavorovi nebyli zlí, jen chtěli zpět své.peníze, neboť tento pán se zadlužil právě alchymickým laborováním. V dopise naznačoval možné služby a opravdu, když vězení konečně opustil, vykonal je, u pana Viléma, dokonce i na dvoře Rudolfa II. a na konec u pana Jana Zbyňka Zajíce z Hazmburku. Posledně jmenovaného šlechtice přivedl štědrý přístup k alchymii zcela na mizinu.

    Zásluhy páně Bavorovy spočívaly v tom, že přeložil do češtiny řadu starších klasických alchymických spisů, takže je zpřístupnil svým krajanům. To ukazuje vzdělaného muže, jenž se zajímal například také o astronomii. Nakonec ho přežilo do dnešní doby jen Kuchařství vydané roku 1972. Ano, je to opravdu sbírka kuchařských receptů. Bavor Rodovský totiž nebyl zdaleka jediný takto všestranný alchymista. Tato nauka prošla za staletí velmi složitým vývojem a v 16. století se výrazně lišila od své počáteční podoby. Také se změnilo postavení alchymistů, kteří teď působili na šlechtických dvorech, alchymii se věnovali i měšťané. Při práci v laboratoři alchymisté občas přišli na něco docela praktického a právě tyto vedlejší produkty jejich úsilí byly mnohem užitečnější než marná snaha o transmutaci. V alchymických rukopisech tak najdeme návody na výrobu zrcadel, líčidel a dalších kosmetických přípravků, jak odstranit skvrny od vína, ale také například toto: „Zvěřinu pokalenu zboď dobře nožem, po té uvrž ji na horké uhlí a tak ten smrad vejde tou. horkostí."

    Panem Bavorem můžeme uzavřít krátký exkurz českou alchymií, tou, jež se odehrávala v českých zemích. Činíme tak s omluvou dalším mistrům, jejichž jména zde nepadla, a zmínkou o světově nejznámějším českém alchymistovi. Daniel Stolcius (? - ? 1640) však byl pobělohorský exulant a svoje proslulé dílo, Viridarium Chymicum, napsal a vydal v cizině. Sbírka 105 mědirytin s alchymickou tematikou, které Stolcius doplnil komentářem v podobě epigramu, vyšla ve Frankfurtu roku 1624 a téhož roku v německém překladu jako Chymisches Lustgartlein. Svým způsobem encyklopedie alchymie nám přibližuje ducha této nauky a znamenité rytiny přispívají k tomu, že faksimile tohoto díla dodnes vychází v různých zemích. Vyprávění o Danielu Stolciovi by však byla zvláštní kapitola.



    Zastánci alchymie se po staletí snažili shromáždit argumenty ve prospěch procesu transmutace. Jedním z těžko vyvratitelných byl dnešní školní pokus, kdy se kousek železa ponoří do roztoku síranu měďnatého (modré skalice), načež se začne rychle pokrývat vyloučenou mědí. Velmi dlouho nebylo možné dokázat, že to není transmutace železa v měď. A že když to šlo s těmito kovy, proč by se nedalo vyrobit nějak podobně zlato? Vlámský učenec Johannes Baptista van Helmont (1579-1644) zasadil malou vrbu. Předem pečlivě zvážil rostlinu, květináč i zem, načež deset let zaléval vrbu jen čistou vodou a každý podzim shromažďoval spadané listí. Když po této době opět všechno zvážil, zjistil, že hmoty přibylo, vrba narostla, což bylo podle něj neklamným důkazem proměny vody v dřevo. Transmutace tedy je možná. Tento učenec také usilovně hledal alkahest, zázračné rozpouštědlo, které mělo všechny látky rozkládat na základní elementy, především na nejzákladnější, což byla voda. Ponechme stranou otázku, z čeho by měla být nádoba na uchovávání takové látky...

    Dva Angličané

    Robert Boyle, syn hraběte z Corku, vstoupil do moderních učebnic jako spoluautor jednoho ze základních zákonů popisujících chování plynů. Tomuto učenci se také připisuje významný podíl na rozvoji analytické chemie. Zasloužil se i o založení

   
Boyle vycházel ze dvou
světů - jednou nohou stál
v alchymii, druhou se opíral
o rodící se chemii


    Britské královské společnosti, jedné z nejstarších vědeckých společností na světě. Rovněž se o něm dlouho tradovalo, že byl jedním z prvních, kdo soudil, že hmotu tvoří částice, korpuskule. Boyle však byl i přesvědčený alchymista a hluboce věřící člověk, a tak byl i klasickým příkladem učence 17. století, jenž vycházel ze dvou světů. Obrazně řečeno stál jednou nohou v alchymii, druhou se opíral o rodící se chemické představy.

    Nejprve k alchymii. Boyle byl pevně přesvědčen, že transmutace kovů je možná, ale dodával, že by to sotva vedlo k obohacení. Pro něj to byla vědecká otázka. Také rozlišoval chemické reakce na ty, jež nejsou transmutací, a na další, které jsou. V této druhé skupině se zásadně mýlil. I jeho snem byl alkahest. „I když předpokládáme, že by alkahest mohl převést všechny látky na vodu, přesto se dá, nikoli bezdůvodně, pochybovat o tom, že je tato voda elementární. " Napsal a posledním slovem mínil, že by byla nějakou základní složkou hmoty. V tomto ohledu byl jeho výrok doslova věštecký. Hmotu tvořily podle Boyle a částice, které byly dílem Božím, a byla to tato nadpřirozená moc, jež je měla udržovat v neustálém pohybu. Myšlenka částic byla v zásadě správná a jejím prosazováním se Boyle stával jedním z průkopníků chemie. Ale byl pořád alchymistou, věřil třeba, že lze prostřednictvím kamene mudrců navázat spojení s andělským světem.

    Podobně založen byl i jeho ještě slavnější krajan sir Isaac Newton (1642-1727), „nejexaktnější alchymista". Ano, učenec, jehož známe jako autora fyzikálních zákonů a jednoho z tvůrců vyšší matematiky, byl v hloubi duše přesvědčený alchymista a hluboce věřící člověk. Většinu času trávil v laboratoři a jeho obrovská písemná pozůstalost v alchymii zatím nebyla zdaleka zpracována.

    Studoval staré alchymické spisy. Byl přesvědčen, že na počátku věků dal Bůh lidem veškerou moudrost v té nejčistší podobě, ale hříšné lidstvo ji časem rozptýlilo a poztrácelo. Božího daru se mu dostalo jen jednou a Newton věřil, že se tato moudrost dá shromáždit ze zlomků zachovaných ve starých spisech. Po jejich studiu následovalo mnoho let pokusů s cílem najít a prokázat základní složky hmoty. Pozor, ty, o něž se opírala alchymie. Newtonovým prvořadým cílem nebyla ani tak transmutace jako právě nalezení těchto složek. Měla jimi být „filosofická rtuť" a „filosofická síra", záhadné substance, jež neměly nic společného se rtutí a sírou, které známe. Z těchto „filosofických" složek měly povstat všechny kovy, podle čistoty oné rtuti a síry buď obecné, nebo drahé. Tato představa byla dědictvím arabské alchymie. To vše, podle Newtona, nejen že bylo dílem Božím, ale neexistovala ani prázdnota - veškerý prostor, mezi částicemi hmoty i mezihvězdný, zaplňoval Bůh.



    Zdá se, že tu těžko najdeme kořeny chemie. Přesto Newton soudil, že jakési síly působí uvnitř hmoty, ale i mezi jejími částicemi. To byl jeho významný přínos. Spolu s Boylem se zasloužil o to, že se stále více začaly prosazovat korpuskulární představy. Ani jeden však nepřekročil začarovaný práh alchymie. Na rozdíl od kolegů za Kanálem.

    Trojice Francouzů

    Jean Beguin (asi 1550 až 1620) provozoval farmacii a roku 1604 založil vlastní školu. Pro své žáky psal poznámky a roku 1610 je nechal v omezeném nákladu vytisknout. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že jeho dílko vyšlo hned následujícího roku v Kolíně nad Rýnem - anonymně. Rozhořčený učenec spis rozšířil a roku 1612 vyšlo Tyrocinium chymicum. Beguin v něm napsal: „Nehodlám nadále kvůli lidské závisti pohřbívat a skrývat nadání, jehož mi dopřál nejmoudřejší a největší Bůh... " Beguin tak prolomil tradiční utajování v alchymii. Navíc uvedl, že chemie, jak nazýval alchymii, je „umění, jak rozpouštět přirozená těla a srážet je, když jsou rozpuštěna". Tento učenec byl pořád alchymista, ale jeho definice je klíčová -už nešlo o transmutaci kovů, nýbrž o přípravu nových sloučenin. To byly krůčky vedoucí k chemii.

    Roku 1635 v Paříži vznikla Jardin des Plantes, původně královská zahrada léčivých bylin. Postupně zde vznikly přednáškové prostory, laboratoře a do čela nové instituce byl jmenován i vyučující chemii a botanice. Třetím z nich se stal Christofle Glaser, lékárník krále Ludvíka XIV. Glaser vydal roku 1630 Traité de la Chymie, další učebnici. Toto dílo se ještě víc soustředilo na praktickou stránku laborování. Myšlenka transmutace se u něj již neobjevila. Vyvrcholením této školy se stala kniha Cours de Chymie, kterou vydal roku 1675 další královský lékárník, Nicholas Lémery (1645-1715). Toto úspěšné dílo, do poloviny 18. století se dočkalo třiceti vydání v sedmi jazycích, je oním bodem zvratu, hranicí, kdy se chemie oddělila od alchymie. Sám Lémery alchymii tvrdě odsoudil. Jeho kniha byla už skutečně učebnicí chemie, i když s omezení životností (domníval se třeba, že částice kyselin mají hroty, jimiž se zapichují do pórů v částicích alkálií. Přitom se hroty ulamují, ucpávají pór a tak vzniká sůl). Než se začalo uvažovat v přesnějších pojmech, by však Lémeryho učebnice klíčová.

    Finále

    Pozvolný přechod na chemii a zánik alchymie měl několik milníků. Švédský chemik Georg Branc (1694-1768) popsal kobalt jak nový kov. Učinil tak chemickými postupy, jimiž dokázal, že se tento kov liší od všech dosud známých. Tím se zpochybnilo spojení planet kovů, prosazované alchymisty. Objevy dalších chemických prvků na sebe nedaly dlouho čekat. Klíčovým momentem bylo, kdy asi roku 1783 Angličan Henry Ca vendish (1731-1810), jeden z velkých chemiků historie, prokázal, že voda vzniká z vodíku a kyslíku (nazýval oba plyny jinak), a tedy že to není elementární substance, jak věřili alchymisté. (Připomeňme si Boylova prorocká slova.) Nezávisle na Cavendishovi učinil stejný objev téhož roku i Francouz Antoine-Laurent Lavoisier (1743-1794), jehož život ukončila gilotina za francouz ské revoluce. Cavendish však navíc přidal o rok později analýzu kyseliny dusičné, když zjistil, že ji tvoří vodík, kyslík a dusík. Toto období se označuje za definitivní konec experimentální alchymie.

    Po teoretické stránce ho učinil Angličan John Dalton (1766-1844), jenž ve svém klíčovém díle A new systém of Chemical Philosophy z

Sir Isaac Newton, tento
velký učenec, byl
přesvědčený alchymista
a hluboce věřící člověk


    roku 1808 zformuloval základy atomové teorie. Podle ní se hmota skládá z atomů, malých, dále nedělitelných částeček, charakteristických pro každý jednotlivý prvek. Bylo to geniální tím více, že mohl existenci atomů jen tušit, nikoli prokázat. To se povedlo až mnohem později, ale to už byl svět, v němž tradiční alchymie neměla místo. Přitom právě svými laboratorními pokusy alchymie připravovala tomuto světu půdu, pracovala proti sobě.

    Její zásluha je právě v tom, že byla, neboť, jak se někdy uvádí, byl to po řadu staletí jediný základní vědecký výzkum v přírodních vědách.

   
prof. RNDr. Vladimír Karpenko, CSc., autor je profesorem chemie a působí na Přírodovědecké fakultě UK
prfdec.natur.cuni.cz
vyšlo v MF Dnes ze dne 13-08-2005
V závorkách jsou v citátech doplněna slova, jež v původním textu chybějí.








Astrology Pacific 1   |   Astrology Pacific 2   |   Zajímavosti   |     |   kniha hostů je na hl.stránce   |   námět do Astrologického fóra  
Stránka byla upravena programem Made with AceHTML 5 Pro. AceHTML 5.06.1 Pro.
WebPage created per programme  AceHTML 5.06.1 Pro.
astrologie astrologie.cz Karel Tichý