Astrologická praxe

Doufám, že jste se příliš nezalekli přísně vědecko-jógického osvětlení podmínek vzniku a zániku v kosmu spojeného s názvy východní filozofie. Je to pohled, který nelze získat technickými pomůckami naší civilizace, ale pouze zkoumajícím nástrojem, jímž je naše VĚDOMÍ, vědomí každého z nás. A právě z takového zkoumání vznikla naše astrologie. Ale zanechme úvodních diskuzí a pojďme se společně podívat na astrologii z pohledu doplňujících obrázků.

Všechny činnosti, které je třeba v astrologii udělat, od získání a ověření vstupních dat až po nakreslení diagramu, lze zařadit do přípravných prací. V nich si každý krok můžeme bezpečně ověřit pomocí matematiky a dalších přesně zjištěných faktů. Tyto metody, vedoucí k sestrojení horoskopického obrazce, jsou z vědeckého hlediska naprosto korektní. Potíž byla ještě donedávna pouze s volbou konstrukce astrologických domů, ale zdá se, že i tato překážka může být vyřešena. Hlavní technický problém astrologie spočíval v hledání způsobu, jak nejlépe v plošném obrazci vyjádřit sférické poměry z hlediska konkrétního místa zemského povrchu a určitého přesného času. Protože je horoskop schématem vytvářeným vzhledem k určitému místu na Zemi, je jeho podstata přirozeně geocentrická – pozorovatel stojí na Zemi a hledí na oblohu (obr.1-a) + (obr.1-b).

Když se jednoho dne poprvé dlouze zadíváte za jasné oblohy do vesmíru nebo to zkusíte dalekohledem, co uvidíte? Já jsem viděl „svítící“ hvězdy, mlhoviny, nějaké prý hvězdokupy a tmu. Nic víc. Nikde žádný zvěrokruh, žádná kružnice ani opěrné body. Nepoznáte ani, kde končí náš planetární systém a kde začíná další. Taková byla moje zkušenost a skutečnost. Dane Rudhyar by řekl, že vidět můžete pouze SVĚTLO nebo TMU, dvě základní polarity stvořeného světa. Aby si lidé, zkoumající oblohu, ulehčili situaci v prostoru, začali některé hvězdy „pospojovávat čarami“. Tak vznikla souhvězdí (obr.2), která dostala i své názvy. Ale zvěrokruh pořád nikde.

Proč to říkám? Abyste si lépe uvědomili, že zvěrokruh je UMĚLE VYTVOŘENÁ KONSTRUKCE na pozadí hvězd, a že ho v tom dalekohledu prostě neuvidíte. Spatřit můžete (kromě jiného) jenom „hlavní“ planety našeho slunečního systému a to ještě jenom ty, které budou v danou chvíli zrovna nad obzorem. A tady už se dostáváme k vysvětlení základních výrazů, kružnic, bodů a pojmů.

Na prvním místě je však vhodné si uvědomit, že jako bytosti patříme hierarchicky do větších celků. „Dýcháme“ s planetou Zemi, ta patří do našeho slunečního systému, ten do nějakého ramene galaxie (Mléčné dráhy), galaxie zase do vesmíru a to vše se otáčí kolem jakéhosi středu. A to ještě nevíme, s čím vším tento střed dále souvisí a jestli se také okolo něčeho neotáčí. Přesto je střed galaxie velmi důležitý „bod“. Začínající astrologové se mohou podívat na snímky (obr.3-a), (obr.3-b), (obr.3-c), (obr.3-d), (obr.3-e),

ukazující nám hierarchii zařazení našeho slunečního sytému do systému galaxie. Další obrázek (obr.4)

má za úkol osvětlit významy základních používaných symbolů, značek a zkratek používaných v astrologii. To je důležité proto, abychom již nyní věděli, co který symbol znamená a jak se orientovat v následujících obrazech. K nim bych na začátek zařadil astrologií používané planety (obr.5)

a rámcový obrys rozestavění planet v slunečním systému (obr.6-a), (obr.6-b).

To vše patří do jednoho zásadního celku, který můžeme nazývat NEBESKÁ SFÉRA.

Nebeská sféra (obr.7) je pomyslná projekční plocha ve tvaru koule s nekonečně velkým poloměrem. V jejím středu je místo pozorovatele a tím je člověk na planetě Zemi. Stojíme-li ve volné krajině a pohlížíme na hvězdnou oblohu, zdá se nám, že všechna tělesa jsou stejně vzdálena od našeho místa pozorování. Čili nejsme schopni vnímat jejich vzdálenost. Na obloze se nám tyto hvězdy jeví, jako by byly promítnuté na jedné velké ploše. Proto i různě vzdálené hvězdy, jež nemají vzájemně nic společného, můžeme promítat vedle sebe a vzájemným pospojením utvořit souhvězdí. V takovém (spojeném) tvaru jsou vidět pouze z místa pozorovatele, tedy ze Země (obr.8).

Při pozorování zjistíme, že hvězdná obloha má tvar polokoule omezené OBZOREM neboli HORIZONTEM. Druhá polokoule je „schovaná“ pod horizontem a není ze Země vidět. Obě dohromady tvoří nebeskou sféru. Na nebeské sféře je potřeba určit polohu těles, k čemuž nám slouží souřadnicové systémy. O těch bude řeč dále. Nejvyšší místo nebeské sféry z hlediska pozorovatele je přímo „nad“ jeho hlavou. Tím místem je NADHLAVNÍK, zenit. Místo nejníže „pod“ nohama pozorovatele je PODNOŽNÍK, nadir (obr.9).

Vzhledem k tomu, že smyšlený vnitřek nekonečně velké koule nemá svůj poloměr, nelze nad obzorem měřit vzdálenosti hvězd pomocí délkových jednotek. Proto si pomáháme ÚHLY. Poloha hvězd na nebeské sféře se liší především výškou nad obzorem. Těleso na obzoru má výšku 0°, těleso v zenitu +90°, těleso v nadiru –90°. Jenom výška ale nestačí, je třeba dalšího úhlu – ale o tom v oddíle o souřadnicových systémech.

Jednou z vlastností nebeské sféry je, z hlediska pozorovatele, její každodenní zdánlivé otáčení od východu k západu kolem prodloužené zemské osy, kolem světových pólů, kam osa Země směřuje (obr.10). Tam, kde prodloužená zemská osa protíná nebeskou sféru, tam se nacházejí severní nebo jižní světový pól. I když se zdá, že jsou tyto světové póly neměnné, ve skutečnosti se mírně posouvají vlivem takzvané precese.

GALAXIE :
Hvězdný systém, seskupení několika milionů hvězd, hvězdokup, mlhovin a ostatní hmoty do hvězdného ostrova spoutaného vzájemnou gravitací. Uprostřed seskupení se nacházejí velmi hmotné objekty, zpravidla takzvaná černá díra. Tu najdeme i uvnitř naší Galaxie. Na oblohu se okolní části galaxie promítají jako Mléčná dráha. Galaxie jsou základním stavebním prvkem vesmíru.

MLÉČNÁ DRÁHA :
Galaxie Mléčná dráha je pojmenování pro velkou spirální galaxii, naší mateřskou Galaxii, ve které nalezneme Sluneční soustavu spolu s planetou Zemí. Naše Slunce se nachází v jednom ze spirálních ramen. Ramena se otáčejí okolo myslitelného horizontálního středu. Lépe by bylo říkat, že Mléčná dráha je jen malá část galaxie pozorovatelná ze Země. Konkrétně jsou to dvě ramena : rameno Střelce a rameno Oriona. Jako pás se jeví proto, že naše Galaxie má tvar disku a my se na něj díváme jaksi zevnitř, z místa, které je blíže k okraji než ke středu.

Názvem Mléčná dráha označujeme také především stříbrný pás táhnoucí se celou oblohou, jehož svit způsobuje množství hvězd. Mléčná dráha je kromě hvězd tvořena i temným mezihvězdným plynem či prachem, který nám zabraňuje pohlédnout do vzdálenějších oblastí Galaxie. Na noční obloze se pak zdá, že při pohledu některými směry je hvězd méně a nebo že tam je Mléčná dráha rozdělena.

HVĚZDA :
Kosmické těleso zářící vlastním světlem zejména díky termonukleárním reakcím v nitru. Hvězdy mají kulovitý tvar a většinou jsou složeny z plazmy. Jsou stavebními kameny vyšších celků – galaxií.

ČERNÁ DÍRA :
Zbytek totálního zhroucení hvězdy ; rychlost světla stačí pouze k oběhu kolem planety, nikoliv k jejímu opuštění.

MLHOVINA :
Je tvarové oblakové seskupení prachových částí a plynů (nejčastěji vodíku) vzniklé po výbuchu supernovy. Často v tomto seskupení vznikají nové hvězdy. Díky odrazu světla na prachových částečkách a vybuzenému emisnímu záření plynových částeček různých hvězd se tyto mlhoviny její velice efektně.

SLUNEČNÍ SOUSTAVA :
Sluneční soustavou se rozumí nejbližší okolí Slunce a soubor všech těles, která jsou plně ovlivňována jeho přitažlivostí. Zjednodušeně se za sluneční soustavu považuje jen Slunce a devět velkých planet, které kolem něho obíhají (obr.6-a), (obr.6-b), patří jsem však i měsíce velkých planet, malé planetky – asteroidy, komety, meziplanetární plyn a prach, proudy subatomárních částic a také gravitační a elektromagnetické pole. Nelze vyloučit, že zejména v okrajových oblastech sféry sluneční aktivity mohou existovat i druhy dosud nepoznaných těles, které mohou mít význam pro pochopení vzniku a vývoje celé soustavy.

SOUHVĚZDÍ :
Přesně ohraničená část hvězdné oblohy (obr.2). V užším slova smyslu je souhvězdím míněna skupina (jasných) hvězd, vytvářejících charakteristický obrazec. Názvy a hranice jsou pozůstatkem dávných mytologických představ. Celá obloha je rozdělena na 88 souhvězdí, z nichž 48 bylo pojmenováno ještě z antických dob a pokrývají především severní nebeskou sféru. Jižní souhvězdí vznikla později.

PLANETA :
Těleso, které nesvítí vlastním světlem, ale pouze světlem odraženým od ústřední hvězdy, kterou obíhá. Hvězda může mít i své satelity. Sklon jejich oběžných drah je podobný sklonu oběžné dráhy Země.

SVĚTOVÝ ROVNÍK a světové póly :
Víme, že Země se otáčí kolem své pomyslné osy, která má severní a jižní pól. Tím vytváří kružnici, která se nazývá ROVNÍK. Rovina rovníku je kolmá k zemské ose. Pokud tuto kružnici protáhneme do všech stran, až se dotkne pomyslné nebeské sféry, dostaneme ROVNÍK SVĚTOVÝ, nebeský. Podobně je to i s póly Země. Prodloužíme-li zemskou osu na obě strany, potom tam, kde se osa dotkne nebeské sféry, dostáváme severní a jižní světový pól. První důležitou kružnicí je tedy rovník, potažmo rovník světový (obr.11). Tím je nebeská sféra rozdělena na dvě polokoule. Měřeno po kružnici (v úhlové vzdálenosti), od světového rovníku na severní světový pól je tato vzdálenost rovna +90° ; měřeno k jižnímu světovému pólu je to -90°. Odborně se tomuto měření říká deklinace. Na rovnících je deklinace rovna 0°.

HOROZONTÁLA ( obzorník, obzor ) :
Promítneme-li si místem pozorovatele rovinu, na které on stojí, dostaneme takzvaný TOPOCENTRICKÝ HORIZONT (obr.12). Pokud tuto kružnici protáhneme do všech stran, až se dotkne pomyslné nebeské sféry, dostaneme nebeský či světový horizont. Jinak řečeno – je to průsečnice nebeské sféry s vodorovnou rovinou, procházející stanovištěm pozorovatele. Jenom si dejte pozor na to, že pod pojmem OBZOR, jak ho lidé běžné chápou, se rozumí reálné rozhraní, které se na horizontu nachází – tedy obrysy kopců, budov, stromů atd. Průnik rovin rovníku a horizontu je na (obr.13).

EKLIPTIKA :
V astrologii takto nazýváme zdánlivou oběžnou dráhu Slunce okolo místa pozorovatele, tedy okolo Země. Ve skutečnosti je to však Země, která obíhá okolo centrální hvězdy naší planetární soustavy, okolo Slunce. (obr.14). Jinak řečeno, je to průsečnice, v níž rovina dráhy Země kolem Slunce protíná nebeskou sféru. Vztah všech tří důležitých rovin (světového rovníku, ekliptiky a horizontály) je vidět na obrázku (obr.15).

Sklon ekliptiky :
Je to úhel mezi rovinou ekliptiky a rovinou světového rovníku (obr.16). Dal by se také definovat jako úhel mezi osou rotace planety a pólem její oběžné dráhy. Sklon ekliptiky v průběhu let však není konstantní ; běžně se v dnešní době udává cifra asi 23,5° (přesněji 23°27´8,26´´). Je to hodnota maximální uhlové vzdálenosti (deklinace), kam se až Slunce může na své zdánlivé cestě dostat severně (obratník Raka) a jižně (obratník Kozoroha) od rovníku. Celý interval sklonu ekliptiky se pohybuje v rozmezí 21°55´ - 28°18´ za období 40 000 let. Roční pohyb je přibližně 0,47´. Sklon ekliptiky je příčinou střídání ročních období na Zemi.

ZENIT a NADIR ( nadhlavník a podnožník) :
Když z místa pozorovatele uděláme kolmici k rovině obzoru, potom v místě, kde tato kolmá vertikální přímka protne nebeskou sféru, tam se nacházejí dva body. Na hlavou pozorovatele to je nadhlavník (ZENIT), pod nohama podnožník (NADIR) – viz (obr.17) K přesnému určení ještě použijeme místní poledník.

URČENÍ SVĚTOVÝCH STRAN a bodů na horizontu v místě pozorovatele : (obr.18)

Každé (geografické) místo na Zemi má čtyři světové strany - tedy VÝCHOD, JIH, ZÁPAD a SEVER.
Všechny světové body na horizontu mají od sebe vzdálenost 90°, měřeno po kružnici horizontu.

VÝCHOD : je určen (pro hledaný okamžik) průsečíkem světového rovníku s obzorem nejvíce na východě.
ZÁPAD : je určen (pro hledaný okamžik) průsečíkem světového rovníku s obzorem nejvíce na západě.
SEVER : je určen (pro hledaný okamžik) severním průsečíkem poledníku v místě zrození s obzorem.
JIH : je určen (pro hledaný okamžik) jižním průsečíkem poledníku v místě zrození s obzorem.

Dále víme, že Slunce vychází v místě pozorovatele na východě, putuje přes jih a zapadá na západě. Zde si musíme dát pozor, protože rozdělení běžného občanského dne je umělé - poledne a půlnoc neodpovídají skutečnosti. Správně se za východ Slunce považuje okamžik, kdy Slunce vyjde CELÉ nad obzor v místě pozorovatele; jako západ pak označujeme zmizení CELÉHO kotouče pod obzorem.

1.VERTIKÁL ( nebo také PRIMÁRNÍ VERTIKÁLA ) : (obr.15) ; (obr.18).
Rozdělení horizontu na světové strany dává „vzniknout“ další kružnici a tou je 1.vertikál (jinak také primární vertikála). Prochází geografickým východním bodem, zenitem (nadhlavníkem), geografickým západním bodem, nadirem (podnožníkem) a kružnice se uzavírá opět ve výchovním době. Je kolmá na horizont a je stejně vzdálená od severního i jižního geografického bodu. Je to taková „nulová rovina“ od severu a jihu – měřeno po kružnici horizontu to je 90° na obě strany. Horizontem přes nadir a zenit můžeme vést mnoho kružnic jinde, ale již nebudou mít stejnou vzdálenost od severního a jižního bodu. V astronomii se všechny tyto kružnice kolmé na horizont nazývají VÝŠKOVÉ KRUŽNICE.

MÍSTNÍ POLEDNÍK ( anglicky MERIDIÁN) :
Místní poledník si můžeme představit jako kruh ležící v rovině, která prochází středem Země, osou rotace a místem pozorovatele. Je kolmý k obzoru. V momentě, kdy planeta přechází přes místní poledník, dosahuje své kulminace, svrchní nebo dolní (obr.19-a).

Pro sestavení horoskopu protneme tento místní poledník s rovníkem a získáme mezi-výpočet pro výpočet MC, tzv. RAMC, neboli rektascenzi Media coeli, česky řečeno přímý vzestup MC. Dalším krokem je protnutí roviny místního poledníku s ekliptikou. Získáme tak tzv. Medium coeli, zkráceně zapisované jako MC, česky "střed nebe." V poledne stojí Slunce v místě tohoto MC. Protilehlým koncem MC je na ekliptice tzv. Immum coeli, zapisované jako IC, česky "hlubina nebe." Osa MC/IC se pohybuje zcela rovnoměrně rychlostí 1° za čtyři minuty – viz tabulka.

Přepočet časové míry na míru obloukovou
( „čas na kružnici“ )

čas 00:00:00		délka °, ´, ´´	délka °, ´, ´´		časová míra °, ´, ´´
24 hodin	=	360°	360°	=	24 hodin = 1440 minut = 86 400 sekund
12 hodin	=	180°	180°	=	12 hodin = 720 minut = 43 200 sekund
1 hodina	=	15°	15°	=	1 hodina = 60 minut = 3600 sekund
4 minuty	=	1°	1°	=	4 minuty = 240 sekund
1 minuta	=	0°15´	15´	=	1 minuta = 60 sekund
4 sekundy	=	0°01´	1´	=	4 sekundy
1 sekunda	=	0°0´15´´	15´´	=	1 sekunda

1 km = asi 3,38 sekundy

570 m = 1,7 sekundy

1´ oblouková = 30 m
OD SEVERU k JIHU – po poledníku = SEVERNÍ A JIŽNÍ ŠÍŘKA

1´ oblouková = 20 m
VÝCHOD - ZÁPAD – po rovnoběžce = VÝCHODNÍ A ZÁPADNÍ DÉLKA

ROVNOBĚŽKA : Kružnice, spojnice bodů na povrchu zemské koule se stejnou hodnotou zeměpisné šířky, se stejnou vzdáleností od rovníku a kolmá na poledník. (obr.20)

POLEDNÍK : (obr.20)
V podstatě každá kružnice na povrchu zemské koule, která prochází zemskými póly a je kolmá na zemský rovník. Je to nejkratší spojnice mezi severním a jižním zemským pólem. Na nebeské sféře je to kružnice procházející oběma světovými póly a danou planetou nebo hvězdou ; je kolmá na světový rovník. V rovníkovém souřadnicovém systému se nazývá DEKLINAČNÍ KRUŽNICE a pomáhá určit polohu planety, hvězdy či tělesa na obloze.

NULTÝ POLEDNÍK : (obr.19)
Kružnice, jenž prochází oběma zemskými póly a zároveň, dnes již bývalou, astronomickou observatoří Greenwisch v Londýně. Tato observatoř je od roku 1911 definitivním zvoleným základním bodem pro měření zeměpisné délky. Dříve se pro měření zeměpisné délky užíval základní bod Ferro, ležící na Kanárských ostrovech. Rozdíl zeměpisných délek obou poledníků je asi 17°40´.

KULMINACE : Okamžik, kdy se hvězda nachází v poledne na místním poledníku (meridiánu). (obr.19-a)

ALKUKANKARÁT :
Jsou to všechny kružnice rovnoběžné s obzorem. Kružnice spojuje místa stejné výšky nad obzorem. (obr.21)

PARALELA (deklinační) : Všechny kružnice rovnoběžné se světovým rovníkem. (obr.21)

DEKLINAČNÍ KRUŽNICE : Všechny hlavní kružnice kolmé ke světovému rovníku.
Je to obdoba zemského poledníku

KOLUR ROVNODENNOSTI : (obr.22)
Je to deklinační kružnice procházející jarním a podzimním bodem (body rovnodennosti) a oběma světovými póly.

KOLUR SLUNOVRATU : (obr.22)
Je to deklinační kružnice procházející body slunovratu (obratník Raka a Kozoroha) a oběma světovými póly.

GALAKTICKÝ ROVNÍK : Průsečík roviny galaxie s nebeskou sférou. Prochází Mléčnou dráhou.