| Astrology Pacific 2 | Astrologická praxe 1 | Astrologická praxe 2 |
|
|
||
| |||
V mnoha učebnicích i astrologických programech můžeme najít značné množství způsobů, jak kreslit symboly astrologických planet a znamení. Otázkou ale zůstává, jestli i zde neexistuje jednota, ze které by symboly měly vycházet, čili zda by měly být při používání jednotné. Takových indicií je mnoho. Například podle slov Rostislava Szerudy lze zkráceně říci, že vzhledem k teorii relativity je na místě předpokládat, že náš vesmír je konečný a uzavřený, a jeho geometrické vlastnosti v prostoru jsou určeny rozložením a pohybem hmoty. Hmota zakřivuje prostor a ovlivňuje plynutí času. Čas se stává čtvrtým rozměrem. A tak se jeví logické, že by symboly měly vycházet především z geometrických vlastností vesmíru a následně by měly být správně pochopeny všechny jeho části. Podle hierografické monády od Dr. Johna Dee jsou základem astrologických symbolů znaky pro Slunce, Lunu a živly (hmota). Podobně se vyjadřuje i Martin Schulman v druhé knize karmické astrologie. Pojďme se tedy podívat, jak by mohla vypadat osvětlení základních astrologických symbolů planet.
Základem pro všechny symboly ve dvou rozměrech je KRUH, PŮLKRUH a KŘÍŽEK jakožto symbol pevné hmoty, možná ale jakožto symbol dvou pohybů. První pohyb je vlnitý a registrujeme ho na vodorovné ose křížku jako pohyb z minulosti do budoucnosti ; ten druhý je kmitavý a na křížku ho registrujeme na ose svislé jako pohyb „teď a tady“. Spíše se ale jeví pravděpodobné, že tento druhý pohyb není součástí „našeho“ pojetí času vůbec …
Kruh, to je symbolické vymezení prostoru, ve kterém se projevuje síla, jenž za všechno zodpovídá. Můžeme jí říkat jakkoliv ; Martin Schulman užívá slova “duch”. Tento kruh vymezil v prostoru dokonalou formu, neboť každý bod na obvodu kruhu je stejně vzdálen
od středu. V našem případě střed symbolizuje již individualizované vědomí, tedy aktivní,
autentickou složku Vyššího já člověka. Naše fyzikální Slunce je v astrologii pravzorem
(archetypem) a dárcem života. Je to ono, které oživuje vše živé. Lze tak říci, že průvodcem
Slunce je život sám, prvotní činitel. Pomocí Slunce jsme napojeni na vyšší zdroje oživující
energie, nebo lépe řečeno - vědomí je samo oním zdrojem, bezedným kosmickým
rezervoárem životadárné síly. Tak, jako Slunce je individualizací galaktického vědomí na úrovni sluneční soustavy, tak je vědomí každé bytosti na Zemi individualizací jednotícího zdroje energie života - Slunce.
Lunu symbolizuje půlka kruhu, půlměsíc. Ten je symbolem “duše”, protipólu “ducha”, Slunce.
Odráží jeho paprsky, ale v průběhu celého lunačního cyklu vždy v jiné intenzitě. Luna je pravzor,
archetyp citu, tedy elementu, který je vlastní právě onomu projevenému vesmíru. Cit představuje
pasivní, jednotící a tvořivý prvek, který je zcela autentickou vlastností kosmické iluze, na Východě
zvané “Mája”. Jiným názvem pro schopnost citu je PODVĚDOMÍ.
Cit je tím prvkem, který je schopen vzájemně propojit oddělení vědomí lidských Vyšších já.
Vědomí bez citu není schopno prociťovat vzájemnou sounáležitost všech bytostí a vůbec všeho,
co je. Cit bez vědomí zase není schopen rozlišování, diferenciace individuality. Jedině syntézou
těchto dvou prvků nastává tvořivý vývoj, který přináší rozpoznání dalších planetárních archetypů.
Kruh uprostřed je symbol ”ducha”, nahoře je půlměsíc, symbol “duše”, a dole je křížek, symbol
“hmoty”, symbol naší planety Země. Lidská bytost sama v sobě obsahuje všechny tři složky, čili
jak ducha, tak duši, tak hmotu. Celý symbol Merkura ukazuje na to, že JEDNOTY mezi těmito
třemi základními částmi sama sebe dosáhne bytost tehdy, POCHOPÍ-LI, jakým způsobem se
propojují jednotlivé části ve všech svých tvořivých projevech. Duše na vrcholu se aktivně spouští
dolů k symbolu ducha. Ten se na oplátku snaží sebevyjádřit tím, že tlačí své ideály dolů, do
hmotné pláně. Aby tento proces fungoval, musí člověk dojít k poznání, že veškeré vědění pochází
z vyšších úrovní a pozvolna “stéká” dolů na úrovně nižší. Je-li člověk sám se sebou v harmonii,
mají veškeré jeho znalosti původ v duši ; pak pronikají duchem a hledají si vnější vyjádření prostřednictvím činů těla a reakcí člověka na fyzické formy, které v okolním světě vidí. Způsob projevu člověka tak závisí na tom, do jaké míry vnímá věci, svého ducha, nebo své tělo. A vnímání je do značné míry oblast, ve které vládne Merkur. Celistvý člověk je schopen projevů na všech těchto třech úrovních. Většina lidí si však vybírá jen jeden z uvedených způsobů, který nad dalšími dvěma převládá.
Venuši reprezentuje kruh symbolu ducha a křížek jako symbol hmoty. V tomto případě je
vyjádřena převaha ducha nad hmotou. Jinými slovy řečeno - je to upozornění na skutečnost,
že jedinou pravou hodnotou, kterou je nutno hledat ve hmotné úrovni je duch, čili Vyšší já
člověka. Tak sestupuje duch do hmoty, aby na sebe vzal formu a tvořil tím život. Vznikne-li
z ducha forma, stává se z ní něco krásného. To proto, že všechno, co člověk vytvoří, vyvěrá
z jeho éterické části. A tak krása, harmonie a láska, tento obecně známý výklad tohoto symbolu,
si prostřednictvím Venuše hledá v lidském duchu cestu ke hmotě. Pohybuje-li se planeta zpětně,
celý proces se děje opačně. Člověk závislý na hmotě musí aktivovat ducha a spíše reaguje na
život, než aby v něm hrál aktivní roli. U symbolu Venuše chybí vědomá síla, symbol duše,
půlměsíc. Převládá tak osobní, hmotná část člověka. Harmonii proto člověk musí vytvořit především v hmotné pláni.
Proto vidíme u Venuše tolik touhy po osobním naplnění. Člověk si vytváří silné modely reakcí na to, co se v jeho životě děje. Posuzuje každou událost a okolnost podle toho, jak moc je či není milován.
Mars symbolizuje křížek hmoty umístěný šikmo nad kruhem ducha. Nebo šíp, symbolizující
martickou vlastnost drát se vpřed. Šikmý směr značí nerovnováhu a neúplnost Marta. Vyráží tak
kupředu od sebe samého, aby našel celistvost ve věcech věčných nebo v jiných lidech. Je to
jediná osobní planeta, která má křížek hmoty umístěný nad symbolem ducha. Potřeba
smyslového materiálního a fyzického naplnění nabývá vrchu nad duchem a může ducha skutečně
naplnit. Čistou formou archetypu je akce, aktivita. Je to způsob projevu, který akci klade na
nejvyšší příčku preference. Pohybuje-li se zpětně, význam symbolu se převrací a člověk odmítá
přijmout naplnění svého ducha prostřednictvím úspěchů a vítězství v materiální a fyzické oblasti
života.
Jupitera symbolizuje půlměsíc duše. Ten vystupuje z křížku hmoty, jenž se nachází na západě od
půlměsíce duše. Duševní úroveň má tak nadvládu nad úrovní hmoty. Kombinují-li se duše a křížek
harmonicky, je každá z obou částí schopna naplnit tu druhou. Křížek na západě je velmi důležitý,
protože astrologický západ zde vždy symbolizuje dospělost toho, co se narodilo na východě. A na
východě se v tomto symbolu zrodila duše, tedy ascendent. Pohybuje-li se Jupiter zpětně, dozvídá
se člověk prostřednictvím duše, nyní umístěné na západě, vše, co později zakládá jeho prožitky ve
hmotě. Z prožitku zpětného pohybu, kdy člověk není tak závislý na proměnách ve hmotě, se tak
může stát vysoce duchovní bytostí, tedy pokud bude svůj potenciál využívat pozitivně. Jeho touha
po nezpochybnitelné pravdě přináší konflikt s vnějším, hmotným světem.
Také symbol Saturna se skládá z křížku hmoty a půlměsíce duše. V tomto případě je třeba
sjednotit hmotu a formální stránku života s upřímnou touhou duše po sebevyjádření. Proto všechny
činnosti člověka krystalizují do určité podoby a ta se později přidává k charakteru duše. Člověk
nahlíží na hodnotu věcí samotnou duší, která musí rozlišovat mezi tím, na čem se chce podílet a
čemu se chce vyhnout. Saturn představuje princip, který vidí dál než Jupiter; jeho zkušenosti říkají,
že je potřeba se někdy zastavit a ohlédnout se za sebe, abychom mohli korigovat směr další cesty.
Může tak vypadat zasmušile a vážně - ve skutečnosti však pouze přemýšlí o vztahu mezi
myšlenkou a hmotou. Zajímá ho jeho schopnost vidět, jak velkou část své duše dokáže projevit
prostřednictvím hmoty. Je pro něho důležité dívat se na své skutky jako na přemýšlení, rozjímání a
uvažování samotné jeho vnitřní bytosti. Zpětně se pohybující Saturn způsobuje skutečnost, že člověk velkou část svého přemýšlení používá na vnitřní boj mezi vědomím svých ideálů, jejich použitelností a vlastní schopností naplňovat je svým životem. Pro mnohé lidi se tak Saturn stává svědomím a vedením; funguje jako prostředník mezi zdokonalenou vyšší bytostí a množstvím toho, co se musí tato bytost ještě naučit, aby mohla žít tady na Zemi.
Symbol Urana tvoří dva protilehlé půlměsíce duše propojené křížkem hmoty. Půlměsíce
připomínají symboly ubývajícího a přibývajícího měsíce, přičemž každý z nich představuje
jinou stránku života. Jedna bez druhé ale nemohou existovat; je to jedna mince o dvou stranách.
Křížek uprostřed značí vše, co člověk dosud vytvořil jako základ tradice. Ale duše člověka má
snahu tradici překonat a prostřednictvím půlměsíců se vydává na dva dosud neznámé směry.
Touha objevovat neznámé nutí člověka neustále se rozhodovat mezi stabilitou hmoty, kterou
už zná, a mezi možnostmi, které doposud neochutnal. Proto je Uran spojován se vším, co
symbolizuje jedinečnou schopnost lidí přesahovat světské věci. Za tímto účelem se snaží za
každou cenu prolomit konvence a mnohokrát tak člověk roztrhne sám sebe na dva kusy. Uran
symbolizuje touhu osvobodit se od hmoty nebo od formální stránky života, která brzdí všechny existenciální
možnosti, jichž může dosáhnout. Je-li tato planeta zpětně se pohybující, bere člověk dané možnosti jako vlastní křížovou cestu. Hluboko v sobě má pocit zodpovědnosti za pokrok lidstva jako celku, neboť mu již nestačí osvobodit sebe samého. Aby mohl být spokojen se skutečností, že osvobození jeho vlastní duše zasáhlo do všeho hmotného, co
vidí kolem sebe, musí nejprve cítit svobodu každého člověka ve svém životním prostoru.
Symbol Neptuna tvoří půlměsíc duše vystupující nad křížek hmoty. Upřímná touha duše zde
převyšuje méně důležitou hmotu. Podobně jako jsou duchovní vody nad zemí, představuje tento
symbol rozpuštění hmoty, pro kterou už není nutná krystalizace. Vodorovná část křížku se téměř
blíží spodní části půlměsíce duše. Téměř to vypadá, jako by křížek padal z půlměsíce dolů, jakoby
křížek klesal do nižších světů. To svědčí do značné míry o mystickém charakteru planety. Zpětně
se pohybující Neptun můžeme zakreslit jako symbol obrácený “vzhůru nohama”. Křížek se pak
dostává na vrch obráceného půlměsíce. Potom si je člověk více vědom své duše, protože půlměsíc
je blíže k zemi, k pozemské sféře. V tomto případě vzniká silná vnitřní potřeba přistupovat ke
všem materiálním věcem v rámci skutečně hlubokého významu, které tyto věci mají pro duši.
V určitém smyslu pak můžeme říci, že planeta Neptun zde představuje příležitost člověka vyjádřit se na velmi pokročilém stupni stádia evoluce, proto člověk je nucen žít v tomto světě - a přitom nebýt z tohoto světa !
Kolečko zde představuje symbol ducha světla, volně se vznášející na spojeným půlměsícem
duše a křížkem hmoty. Symbol Pluta tak naznačuje nepoznané oblasti, kterými musí člověk
projít dříve, než konečně porozumí sám sobě na těch nejhlubších úrovních. Nejsou-li duše a
hmotná stránka existence v kontaktu s jádrem ducha světla, prožívá člověk nižší plutonské
energie. Začne-li však ve svém nitru překračovat nepoznané oblasti, je schopen přemostit
mezeru, jež odděluje nižší svět od vyššího, charakterizovaného jako jasné zlaté světlo. Dokáže-li
to člověk, přichází do kontaktu s částí sebe samého, která je ze své podstaty dobrá a tvoří ve
skutečnosti jeho vlastní identitu. Největší problém této energie Pluta spočívá v tom, že překročit
sám sebe musí člověk zcela svými vlastními silami. Pokud proto Pluto ukončí v životě jedince
nějakou jeho náplň práce, je to proto, že tato činnost již není pro jeho vývoj nutná. Zpětně se pohybující planeta
představuje zvýšený zájem o vlastní vnitřní transformaci člověka než o jeho pokusy reformovat svět vnější. Obrácený symbol “vzhůru nohama” tak značí silnější manifestaci božského ducha, který se projevuje tady na zemi.
Prvopočáteční, nedělitelné, jednota - to je prapůvod, v našem světě symbolizován kruhem. V Beranovi je kruh rozdělen aktem vůle na dvě poloviny ; jedna zůstává v prapůvodním stavu, druhá putuje směrem do hmoty. Jednota je rozdělena, vzniká dualistický svět, muž a žena, aktivní a pasivní, kladné elektrické a záporné magnetické. Nicméně ve všech protikladech působí i prapůvod, nerozdělenost symbolu ducha, KRUHU. V konečném důsledku představuje symbol také rohy berana.
Polovina kruhu sestupující do hmoty zde trůní nad symbolem jednoty. Luna (půlkruh) jakoby “ovládá” sluneční princip (kruh), čili hmota se povznesla k vládě nad jednotou. Vnitřní jednota pravdy je zakryta závojem nepoznání, jemuž se na Východě říká Mája.
Obě poloviny původní jednoty jsou směrovány na opačné strany. Dvě spojové přímky, symbolizující intelekt či vědění, dávají ale možnost hmotné polovině otevřít dveře zpět do jednoty, zpět do celku. Póly se dotýkají, tam a zpět je tak stejně daleko i blízko, tamten svět i ten náš stvořený mohou navázat spojení. Chybí však tvořivá síla, která dovede sjednotit to, co je zde vedle sebe a co se vzájemně prolíná. Intelektuálně vidíme dokonalost jako otevřenými dveřmi cíl, jenž je před námi. Těšíme se z toho pohledu, ale mnohdy nepoznáváme dualitu mezi idejí a skutečností. Tak póly často zaměňujeme, přičemž se nám, obrazně řečeno, silný rozpor mezi věděním a činem, mezi myšlením a životem, vysmívá. Myšlení, intelekt je pouze průchod zpět k jednotě, proto na něm nelze zbudovat svůj domov na věky. Kdo to nepochopí, ten se v intelektu utopí.
klikni na obrázek
V tomto symbolu představují polokruhy nůžky raka a zdá se, jako by splývaly dohromady. Božský polokruh je ve vlnovitém pohybu citů jednou “nahoře”, jednou ”dole”. Oba polokruhy vycházejí jakoby z prazákladu (kruhu), zevnitř ven, a ukazují intelektu cestu do hloubky citů. Oba póly, pocházející z říše matky (jednoty kruhu), se vzájemně doplňují a oplodňují, čímž povstávají zárodky nového, zvnitřnělého života. Jsou to první kapky širého, vesmírného pramene naplnění. Proto je každý krok raka, i když jde zdánlivě zpět, krokem vpřed na cestě ke ztracené svobodě, k jednotě protikladů.
Jedna polovina nůžek raka se obrátila ven a dopomáhá dřímající aktivitě k vítězství. Božské si probojovává cestu zpět do kruhu jednoty. Od prazákladu zde poprvé vidíme motiv rozvíjejícího se hada - smyslnost procitá v plné míře. Kam povede tato cesta nikdo neví, jedno je však jisté ; pouze ve vnější svobodě, v napětí všech sil, ve vymrštění toho, co se uzrálo uvnitř, můžeme najít život.
Přívěsek symbolu, jenž směřuje dovnitř, zpět do jednoty, ukazuje na přemožení hada smyslnosti, který byl orientován na vnější smyslový život. Pomocí rozumu, jemuž vládne Merkur, a zážitkem poznání o jednotě všeho, se zde rodí důležitá schopnost rozlišovat. Na konci první poloviny zvířetníku je zde oddělováno vše, co nemůže či není schopno nastoupit vyšší cestu, aby obstálo v dalších zkouškách, které přes “strážce prahu” vedou zpět k jednotě.
Kotouč vycházejícího slunce se začíná objevovat nad horizontem. Nově vzniklé, utvořené, protkané božským, spočívá na hmotě. Co Panna v odlučovacím procesu vybrala, to zde nachází přízeň, aby było možné postupovat dál na žebříku zkušeností zpět do celého kruhu. Oba polokruhy v horní části symbolu splývají - aby se společně snažily uzavřít jednotu, mír, soulad. Takovýto bod ve víru zápolení v kruhu se stává symbolem klidu, rovnováhy jak ve fyzickém těle, tak v duševním procesu.
klikni na obrázek
Na rozdíl od Panny, kdy had smyslnosti byl ovládnut rozumem, daří se tomuto hadu osvobodit se z pout rozumu. Přívěšek symbolu plodnosti s ostrým šípem směřuje nahoru, prodírá se k celku - cesta ke svobodě nahoru je otevřena. Tak je nastolena otázka - obětuje se had smyslnosti ve prospěch čistoty a jednoty? Pochopí jedinec, že sexuální sílu může přeměnit na duchovní - že fyzické tělo se rozpadne a utvoří se tělo nové, do kterého se po opuštění fyzické roviny můžeme „nastěhovat“ ? Pochopí to ... ?
Šíp, směřující vzhůru k nekonečným dálavám, říká : Pryč s těsností, omezeními všeho druhu. Jinak řečeno - vědomí se snaží uniknout od nižšího, přízemního, k vyšším oblastem. Po osvobození se ve Štíru vědomí zde prochází procesem oduševnění, vzkříšení. Aktivované síly víry se shromažďují, aby překonaly nejvyšší bod nebezpečí, sídlící v Kozorohu a dostaly se zpět ke svým spřízněným centrům, záchvěvům univerzální lásky (v Rybách).
Duše, ukrytá v symbolu polokruhu, se snaží z hlubin hmoty opět prodrat nahoru, na výsluní. Na své cestě však naráží na mnoho překážek, přičemž zápasí s bludištěm svého bytí (kruh uprostřed), dále pak s druhým půlkruhem směřujícím zpět dolů, až po třetí půlkruh, který konečně je otevřen vyšším duchovním energiím a sjednocení v celek.
V tomto symbolu se opět zjevují oba polokruhy, ukazující se ve dvou rovnoběžných vlnitých liniích. To, co se dříve rozcházelo (v Beranu), to se zde znovu nalézá. Protiklady mezi trojností HMOTY (těla), DUŠE a DUCHA se opět zdůrazňují. Ačkoliv je horní linie bílá ( světlá, čistá, pozitivní ) a dolní linie černá ( tmavá, nízká, negativní ), přece tyto protiklady proti sobě nebojují. Běží souběžně spolu a poznávají se jako póly stejné síly, jako částice nekonečného kruhu, který symbolizuje dokonalost nekonečné tvorby a je východem ke všem stupňům vývoje. Prostor a čas jsou překonány, dlouho vyhlížená syntéza se stává skutečností. Vyzvedává se také pocit vlastního bytí, který dříve tolik sužoval. Všichni lidé jsou si bratři, protože se přátelí energie všech duší. Člověk je o to více spojen se světem, nakolik je spojen sám se sebou.
klikni na obrázek
Oba původní polokruhy jsou na východ i západ propojeny vodorovnou úsečkou, značící horizont, obzor. Oběma směry lze půlkruhy doplnit na celý kruh, značící jednotu. V tomto symbolu je k vytvoření takového kruhu nejblíže. Horizont, tvoří body “Já” a “Ty”, a půlkruhy světů “nahoře”a “dole” se mohou konečně propojit tak, že “říše středu” (nirvána), velká syntéza, se stává vnitřním zážitkem dotyčného jedince. Poslání osobnosti je naplněno, maska iluze (Mája) o životě mizí, zápas o opětnou dokonalost je ukončen. Ten nový začíná na vyšší spirále.
DUCH :
Duch, to je jemná energie bytí, zosobňující se činností vědomí. Tyto energie nevytvářejí hmotné tělo, ale jsou v něm přítomné jako volné ; tím se živá bytost jeví jako jev podvojný. To znamená, že tyto energie vytvářejí osobnost, která se projevuje výšlehy jáství. Duch proto musí být pokládán za objektivní metafyzickou skutečnost. Stejně existuje duch také v kosmu, v němž také tvoří já. Tato jeho existence v kosmu však nic nemění na skutečnosti, že všechno vesmírné dění v kosmu je zákonité. Je to totiž nad-fyzický faktor vesmírného prostoru, který se z elementárnějšího hlediska zdá být satelitem hmotných skutečností, kdežto z vyššího hlediska centrální skutečností.
Ve sféře ryze materialistického nazírání je duch činitelem, který je vyšší dimenzí vesmíru ; prostupuje však hmotu, stejně jako ji obsahuje. Tedy fyzikální skutečnost, mající povahu základu věcí, jejíž obsahy se nemísí s obsahy hmoty, ale která přeci jen vytváří z celého vesmíru (a souhlasně také z celé bytosti) skutečnostní kontinuum.
DUŠE :
Duše je souhrn duševních schopností a sil, které sdružuje jáství. Jáství, které personifikuje jemné substance nebo kvality fyzikálního světa, tvoří duši právě svou soudržnou silou. Proto je duše faktor psychický, z objektivního hlediska neexistující. Přesto se v józe tento psychický soubor identifikuje a je považován ze celkem pevný svazek, který je zatížen charakterovými vlastnostmi, a je proto překážkou, která musí být zdolána. Teprve zničením stavu, nazývaného duše, je předpokladem vnitřní svobody. Dosahuje se toho působením mysli, prostoupené uvědoměním ; mysl a vědomí nesmí být ničím omezeny, ani vymezeny. Jsou-li mysl a vědomí za tohoto stavu zaměřeny na tento psychický faktor, tedy na duši – rozplyne se tento soubor (DUŠE) zrušením jeho soudržných sil. A pokud potom jogín nepřipustí, aby došlo k novému stmelení psychických činitelů, jeho duše se již nikdy nezformuje. Tím se jogín zbavuje „nositele všech prožitkových kategorií“ a následkem toho bude svobodný jako ten, kdo zrušil všechny záchytné psychické momenty bytí. Proto lze existenci duše pokládat za podmíněnou a člověku nijak nevadí, když ji zničí setrváním vědomí v nevymezovaném prostoru, totiž v absolutnu.
HMOTA :
Hmota je v obecném smyslu vše, co je základem mrtvé a živé přírody, světa, vesmíru ; takto se hmota asi ještě před šedesáti lety definovala v učebnicích škol. Vzhledem k neprostupnosti hmoty a k možnosti směšování hmoty byl přijat názor o diskrétním složení hmoty, což vedlo k uznání atomistického složení prvků. Pro sloučeniny byl zaveden pojem molekuly. Atomy byly na základě rozpadu radioaktivních prvků a rentgenových spekter prvků rozloženy v elektrická jádra a satelity, které byly nazvány elektrony. Nejprve byl ve fyzice satelit (elektron) považován za faktor, který lze vyjádřit stejným poměrem jako například hmota – ale podle nynějších názorů je satelit jakýmsi výtvorem mořské vody. Klasická fyzika je opatrná, než aby „pole“ definovala.
Zato dialektický materialismus tvrdí, že „pole“ je „forma hmoty“, ale to snad jen proto, aby hmotě zachoval její prioritu, kterou jí dal marxismus tehdy, když ještě nebyl učiněn dokonalý rozbor hmoty. Na primitivním názoru na hmotu totiž marxismus budoval svou životní filozofii a světový názor ; v obou případech apeloval na elementární pojetí světa a na živočišnosti lidské přirozenosti. Dnes již fyzika překonala také tuto filozofii.
Nás však zajímá termín „hmota“ se zřetelem na psychologii a mystiku. V psychologii se zdá, že hmota není problém, který je nutno řešit. V mystice ovšem ano. V mystice je pojem hmota na jedné straně a vykoupení na straně druhé tím, co mystikovi klade otázku významu mystického úsilí. Ale mystika zatím nemůže odkázat každého jedince na zkušenosti se stavy, které v něm vystupují pod dominantním vlivem kvantity, a se stavy, které v něm vystupují díky eliminaci všech vyhraňujících psychických momentů. Mystika proto předkládá poznatky svých mistrů, kteří se již pomocí vzpomenuté eliminace dostali za oblast KVANT, odkud na ně pohleděli a zhodnotili je s úmyslem se k nim vrátit nebo pevně zakotvit za nimi. Z hlediska těchto mistrů není hmota ničím jiným, než iluzí, jejíž význam pro individuum je pouze v jeho poměru k prostředí, v němž žije, jako k vnějšímu světu. Mizí-li tento příslušný poměr, získává sebeuvědomění schopnost rozšířit se do té míry, že se mu všechny jevy představují jako případy, které vznikají proto, že pojem prostoru souvisí s existencí center, která již tím, že jsou, mají povahu center gravitačních. Co tato centra obaluje, je pro smysly, které nedokážou překonat zdání, hmotou ; pro smysly, uzpůsobené vidět dobře materiály, je to pouze stín, jehož působení je přísně podmíněné.
Na základě tohoto zjištění se hmota filozoficky identifikuje jako případ, jehož charakter je pouze časově-prostorový a tím vlastně platný jen pro určitý stav vývoje živých tvorů, který se již nevyskytuje tam, kde vystupuje evidentní pocit vykoupení. Proto je existence hmoty naprosto relativní ; tento mystický poznatek potvrzuje fyzikální výzkum tím, že rozkládá hmotu až na jádra, jimž přiznává charakter pole a dění v něm.
HMOTA SAMA O SOBĚ :
Tato definice hmoty v běžném pojetí znamená, že je zbavena všech psychických faktorů, jež také obsahuje. Je to také mechanická skladba nekonečně malých fyzikálních částic ve kvanta, ale bez psychického prostředí, kde by se měla tato kvanta projevovat v zákonitých procesech. V absolutním pojetí tedy cosi, co nemůže existovat; v časově prostorovém pojetí je hmota sama o sobě cosi skutečného, co platí pro jevy stejného charakteru. Ale také v tomto pojetí skutečnost nedokonale poznaná, neboť také její existence je závislá na zákonitosti, která se uplatňuje jako mechanický činitel pouze podle zdání.
ŽIVOT :
Vzájemné prolínání vibrací vytvářející fyzické skutečnosti, psychiku a vědomí. Tyto vibrace mají povahu elektro-magnetickou a tím vlastně život náleží do oboru elektřiny. I vědomí je povahy převážně elektrické, ale neaktivní, čímž vytváří pole pro registrované vjemy a reakce. Složky - počínaje vědomím dolů - jsou téže povahy jako vědomí, ale už ve svých projevech aktivní. Celá tato souhra tvoří to, co nazýváme život.
Proto život nemá ráz mystický. Stává se ale mystický tak dalece, jak dalece dokáže člověk rozmnožit nebo rozšířit onoho činitele živého organismu, který nazýváme VĚDOMÍM. Má-li vědomí ve skupině těla a psychických faktorů malý rozsah, pak mu organismus vládne - a to je příčinou elementárnějších tendencí života. Když však člověk cvičením se v uvědomování vytvoří podmínky k rozšíření oblasti, vyhražené vědomím, stane se bytostí duchovní v přesném poměru rozšířeného vědomí. … Z absolutního hlediska je živé všechno. Jen relativní poměry kvalit zvaných tělo, psychické faktory a vědomí budí dojem, že jsou věci živé a neživé. ...
BYTOST :
Já s tělem. Obecně tvor, osoba, stvoření, jinak zdánlivě statická, neprocesující bytnost. Ale toto pojetí bytosti je falešné a vede k hlubokému přesvědčení o nejvyšším významu jáství jako podmínky pro výrazné, a proto šťastné žití. Jáství je však ve skutečnosti jen pomyslné ; jeho bytí závisí na klamném přesvědčení o skupenství, v němž se formou jáství může projevovat osobní vědomí. Při existenci vyhraněného jáství je bytost polem pro zachycení a tím také projevení karmických vírů, jejichž působení je příčinou prožívání.
BYTNOST :
Bytnost je vnitřní obsah bytosti. Obecně jsoucnost, podstata; z našeho hlediska je to struktura vybavena životností a vědomím, kterou dovedeme chápat jako proces, i když budí zdání, že je pevným materiálem, tvořícím jak tělo, tak i vazby, týkající se psychického vybavení.
HMOTNÉ TĚLO :
Je chápáno jako soubor duchovitých substancí, jež se promítají do oblasti smyslových skutečností pouze podmíněně. Záleží jen na uzpůsobení smyslů, aby se hmotné tělo mohlo projevit jako hmotné. Jeho relativní povaha vysvítá již z toho, že v něm působí síly, jež hmotu těla v tradičním pojetí slova “hmota” přetvářejí v biologický faktor. Na této úrovni již tedy zřejmě působí abstraktnější činitele. O nich se běžně neví, které z nich působí dostředivě a tím jako síly přetvářející. Proto hmotné tělo není jevem stabilním ; věda se smiřuje s tím, že zkoumá, za jakých podmínek je tělo trvanlivější nebo méně trvanlivé. Jógická výchova dovede více či méně než věda zasahovat do jeho trvanlivosti proto, že není disciplínou pasivní , pozorovací - ale aktivní a zkusmou. Na základě toho manipuluje s energií hmotného těla a tím dospívá k poznání, že tělo není útvar definitivně daný, ale jen podmínečně stabilní. Další zkoumání vedlo jogíny k poznání dalších substancionálních a esenciálních činitelů v těle.
ASTRÁLNÍ TĚLO :
Prvním substancionálním činitelem v hmotném těle je tělo astrální. Bez ohledu na jeho rozdílný popis je toto tělo otiskem těla hmotného. Vzniká fosforescencí těla hmotného. Fosforescence je podmíněna působením substancí a esencí
přítomných v hmotném těle. Proto se tělo astrální tak věrně podobá hmotnému. A protože se následkem souhry působení všech faktorů tvořících bytost může astrální tělo od těla hmotného odlučovat, zdá se být astrální tělo jevem okultním a tím hmotnému tělu nadřazeným. Ve skutečnosti však nelze tak snadno určit, zda je původní tělo astrální nebo tělo hmotné. Některé známky svědčí pro to, že astrální tělo je kadlub formující tělo hmotné - jiné zase pro to, že je to fantom zanechaný v prostoru vyzařováním hmotného těla. Nejistotu o jeho prvosti nebo druhosti vyvolává skutečnost, že astrální tělo se velmi snadno zabarvuje podle stavu toho, kdo je vidí. V magii je známo, že astrální tělo se může jevit skutečně hvězdné, tj. čisté a nadzemské, jestliže magik v něm hvězdnou povahu předpokládá. Jinak je to tělo dobře soudržné a kromě toho se dá znovu a znovu vyvolat, pokud víme, že kdy bylo. Je to tak, jako kdyby astrální tělo snadno přešlo do potencionality.
PRÁNA :
Třetí složkou bytí a tím i jeho průvodcem je prána, životní síla, kosmická energie obsažená v prostoru. Nefixovaná jednotka ; energie bez přívlastků ve smyslu morálně výkonnostním, ale s přívlastky ve stavech napětí, jež se vždy v životě člověka mění. Nejběžnějším stavem je ten, když člověk dává průchod všem svým chtíčům, jež se v něm vynořují ; prána pak proudí shora dolů, od hlavy do nohou.
Proto je nezbytné usilovat o duševní pozvednutí, soustavně pěstovat nadšení či žít pro nějaký ideál, nebo být tak činný, aby se pudy a vášně pro samou činnost nemohly rozvinout a tím se činnost stala hnací silou života. Pak začne prána proudit od nohou k hlavě, a potom obloukem zpět do nohou. Tím se uzavře okruh, který se pak sám sebou udržuje v chodu. K odchylce dochází při mentálním soustředění na fiktivní bod v těle ; pak prána již neproudí, ale kmitá, čímž napomáhá získat vědění nebo vede k rozvinutí magických sil. Prána je tedy životní silou, s níž lze disponovat ; ne podle přání, ale podle usměrnění mysli.
KÁMA :
Čtvrtá složka bytí ; touhy personifikující se nižší sklony v člověku, vytvářející tzv. nižší duši. Je personifikovaným vyzařováním astrálních a pránických látek, nebo také polarizovanou fosforencí těla. Polarizace směřuje dolů, ven z těla pohlavím. Je to jiný projev chtíče buď smyslového, nebo pohlavního, nebo společenského. Tato rozdílnost je výsledkem vzájemného působení všech silových složek bytí na sebe. Káma, stejně jako astrální tělo, může také personifikovat, ale projevy tohoto druhu jsou u kámického principu robustnější. Příčinou toho je zesílený a konkretizovaný chtíč, jemuž dává agresivní vůle tvar, s jakým se můžeme setkat na tzv. strašidelných místech. Stopy uvědomování, jež se v kámickém těle projevují, jsou ukazatelem toho, že denní vědomí může při závadné funkci klesnout až na tuto úroveň. A když se denní vědomí promítne do kámického principu v plné síle, považuje se to za vtělení do pekla, kteréžto vtělení je stejně reálné nebo nereálné, jako vtělení nebo umístění denního vědomí do běžného prožívání každého individua. Jenom zde totiž prožívá člověk nebe nebo peklo, podle toho, v jakých vnitřních vztazích je.
MANAS :
Pátou složkou těla je manas - empirická mysl, schopnost racionálního uvažování ; myslící princip, který se sráží v jáství, v ego. Je to vlastně mentální energie, která umožňuje poznání, neboť dovede konfrontovat rozličné skutečnosti a tím je reálně správně hodnotit. Manas je vysoká fyzikální substance bytí a její úkol je zprostředkovat hmatové počitky, čili požitky sobě nadřazeným složkám. Tvoří tedy rozhraní mezi abstraktními faktory bytí, jež jsou ve vztahu k času, prostoru a neomezenosti - faktory biologickými ; jejich jediným účelem je přilnout, vysát nebo pohltit a tím získat obšťastňující prožitky, striktně individuální, jaké vznikají z nacycení jídlem nebo pohlavním ukojením. Tento most, manas, se zdá vznikat vývojem živé hmoty. Potencionální touha, nebo snad potřeba živých buněk ZAŽÍT - a překážky s tím spojené - přináší životní zkušenosti s překážkami, jež zabraňují zažít bez komplikací ; to je “místo” vzniku intelektu, vytvářejícího se vnucovanou opatrností, zdrženlivostí.
Když však zkoumáme manas z “nadbiologického” hlediska, nacházíme ho jako kosmickou kvalitu ve třetím stupni dekadence diferencujícího se absolutna. Následkem toho je člověk, jakožto já, spjat prostřednictvím manasu s absolutnem ; pouze manas mu může pomoci vyšplhat se zpět do transcendentního světa. Aby se to však mohlo stát, nesmí být člověk pasivním nositelem manasu. To znamená, že musí ve své mysli zabránit, aby se neprojevovala přilnavost ke smyslovému světu, jaké přísluší biologickému stavu. Člověk má mysl přimět, aby se upjala k abstraktnějším kvalitám, k pocitům volnosti, k bezmeznosti prostoru a k nepřilnavosti ke světu hmoty vůbec. Pak manas už nebude obloukem směřovat k zemi, nýbrž v jakýchsi spirálách bude směřovat k prožitkovým stavům nebeské povahy a posléze dokonce k absolutní abstrakci vůči všemu vyhraněnému.
Tak je pátý člen těla dvoj-obličejem bytí, vstupním momentem do duševního osvobození - nebo do strastí.
BUDDHI :
Šestá složka těla. Vlastně je to manas postrádající energii agresivně se domáhat vstupu do světa prožívání nebo duševní volnosti. Proto si buddhi můžeme představovat jako neaktivní mysl, která je schopna pro příslušnou neaktivitu pozorovat, usuzovat a moudře rozhodovat. To je pravá povaha buddhi. Nižším jejím aspektem je prospěchářské rozumářství. Tento nižší aspekt však mizí v okamžiku, kdy se člověk neopírá o svá vlastní přesvědčení získaná zrození nebo výchovou, ale usiluje o objektivní hodnocení situací. Pak buddhi zesílí a tím člověku poskytne zjištění, že se v životě, kromě horka pocházejícího z výrazně činné karmy, vyskytuje také chlad vznikající z bezžádostivosti - tedy stav vzdálený všech běžných útrap. Když se může buddhi takto projevit, pak automaticky taky vzniká moudrost, která je nejlepším ochráncem před pádem do utrpení.
ÁTMA :
Sedmý princip těla. Psychicko-fyziologická kvalita, která odpovídá pojmu DUŠE ; podle své podstaty je ryze duchovní, nehmotná, jednotná, neproměnná, bez obsahu a nesmrtelná. Je to synonymum BRAHMANA v mikrokosmu. V mikrokosmu je tedy átma absolutnem, CENTREM, jež dalo vzniknout všem periferiím, ostatním složkám těla a to pouze proto, že s makrokosmem přestalo být totožné a pod gravitačními silami světa degenerovalo, až vytvořilo živou přírodu, v našem případě pak člověka.
Ve zpětném (retrográdním) sledu, tj. člověk přinucuje mysl - jak už bylo řečeno - k abstraktnějším kvalitám a tím také k rozvinutí vyššího aspektu buddhi, bude již člověk moci identifikovat átmana a tím evidentně pozná, že nalezl ve svém bytí princip, který je totožný s absolutnem. A když átmana objeví, přestane mít zájem o všechno, co vede k životním zkušenostem zprostředkovaným funkcemi ostatních složek těla. Tak postupně dosáhne realizace stavu absolutna, které se stane bezbřehým, kosmickým, protože se jeho zájem upíná jen k bezbřehosti. Átma tedy pohltí celé stvoření a vrátí se ke svému původnímu stavu ; tam, kde vesmír stvořených bytostí ještě neexistoval - tam, kde sice nějaké potenciální stavy jsou, kde však jsou tyto stavy pouze vnitřním obsahem prázdnoty a nikoliv jako v našem stavu je prázdnota obsahem naší jsoucnosti.
Všechny výše uvedené složky těla nemají tedy provždy vymezené funkce. Podle toho, jak člověk žije, je výraznější ta nebo ona složka ; elementární typy lidí se svým vědomím promítají do nižší čtveřice, vyšší typy do čtveřice vyšší ; MANAS se projevuje u obou typů, ovšem s rozdílnou tendencí.
klikni na obrázek
Kříž je symbol. Říká se, že si člověk s sebou na Zem přinesl kříž. Tomu je potřeba správně porozumět. Kříž se skládá ze dvou přímek, prostých čar. Jedna je vzhledem k zemi horizontální a druhá vertikální. To je tedy kříž - křižovatka, místo, kde se něco protíná. Horizontální čára (x) znamená čas. Ten jsme si zvykli dělit na minulost, přítomnost a budoucnost. Na této přímce se nacházíme my lidé. Vertikální čára (y) znamená věčnost - tedy to, co je teď. Je vždy v přítomnosti, nemá žádnou minulost ani budoucnost. Stoupá výš, jde vzhůru, ne dopředu.
Čas a věčnost se setkávají v bodě křížení. Je to ten okamžik, ve kterém zmizel čas a nastává “teď a nyní”. Přítomnost není součástí času, přítomnost je součást věčnosti. Rozdělení času je tak falešné. Co uplynulo, je čas - co přijde, je také čas. To, co je, to ale čas není, protože to nikdy nemíjí, je to prostě vždycky zde. Pohybujete-li se z minulosti směrem k přítomnosti, nikdy se do přítomnosti nedostanete. Z minulosti se dostanete přímo do budoucnosti. Nenastane okamžik, který je přítomností. Z minulosti se pokaždé dostanete do budoucnosti. Z přítomnosti se nikdy nemůžete dostat do budoucnosti. Přítomnost vede hlouběji a hlouběji, ještě více do současnosti - je to věčně trvající život, věčnost. V tomto bodě musí nastat vaše smrt. Nelze jinak, protože když zmizíte ze světa času, stáváte se součástí věčnosti. Svět času a věčnosti se protínají v “tady a nyní”. “Nyní” je moment, ve kterém stojí kříž. Jedině tudy můžete poznat pravdu o životě. Pravda nemá s časem nic společného.
Můžeme to říci i jinak. Čas znamená, že se pohybujeme po rovině, ale v přímé linii, v horizontální rovině, z minulosti do budoucnosti. V momentě, kdy jste v přítomnosti, dimenze se změní. Pohybujete se vertikálně - nahoru nebo dolů, směrem do výšky nebo do hloubky. Nepohybujete se horizontálně. Někde tady žijí všichni mudrci minulosti - Buddha, Šiva, Ježíš, Rámakrišna, Minařík - zde je jejich království. Abyste do něho mohli vstoupit také vy, musíte vystoupit z času.
Čas je faktor, který nepřipouští, aby se stavy bytí, jako nositele prožívání, opakovaly. Tím je času, a do něho spadajícím prožitkovým kategoriím, vtisknut charakter minulosti a budoucnosti. V nejvyšších stavech očištěného vědomí od smyslových prožitků má čas zcela jiný charakter, než jaký známe z úrovně smyslové činnosti, kterou pokládáme za jedinou skutečnost. V těchto nejvyšších stavech člověk prožívá minulost, přítomnost a budoucnost jakoby v jediném okamžiku ; to značí, že dosáhl absolutna, kde prvky, které ustavují bytí, nepůsobí. …
x = časová osa :
Synonymum pro ne-vědomí směřující VEN z bytosti.
y = osa přítomnosti, věčnosti :
Synonymum pro vědomí směřující DOVNITŘ bytosti.
Vědomí :
To by se mělo, podle K.Minaříka, rozpínat současně jak
v intenzitě - tedy v síle, mohutnosti a vydatnosti - tak v
extenzitě, čili v rozpětí, rozsahu, rozsáhlosti, objemu.
---------------------------------------------------------------------
Úzká je brána přítomnosti. V přítomnosti není možné přemýšlet, snít, neboť obojí je hmotné podstaty. Myšlení potřebuje prostor, přítomnost je dimenze bez myšlení - je to dimenze vědomí. Být vědomí znamená být v přítomnosti, totálně tak, že neexistuje prostor směrem k minulosti ani budoucnosti - veškerý pohyb ustává.
To neznamená, že byste byli statickými. Začíná nový pohyb, pohyb v hloubce. Existují dva druhy pohybu - a to je význam Ježíšova kříže : symbolizuje dva pohyby, křižovatku. Jeden pohyb je lineární, pohybujete se po přímce, po horizontále, od jednoho bodu A ke druhému B, a třeba zase zpět. Ten druhý pohyb se odehrává v naprosto odlišné dimenzi. Pohybujete se z bodu A do ještě hlubšího bodu A1, A2, A3 ... a sice dolů nebo nahoru po vertikále.
Jakmile se zastaví myšlení, je započat nový pohyb. Klesáte do hlubiny ; je to jako pád do propasti. Lidé, kteří intenzivně meditují, dříve nebo později se do tohoto bodu dostanou. Pak se v nich probudí strach, protože mají pocit, jakoby se otevřela bezedná propast. Máte závrať, máte strach. Rádi byste se drželi starého pohybu, který znáte. Ten nový je jako smrt. To je význam Ježíšova kříže: je to SMRT. Přesun od horizontály k vertikále je smrt, skutečná smrt. Je to však smrt z jiného pohledu ; z toho druhého jde o vzkříšení. Umíráte, abyste se narodili. Umíráte v jedné dimenzi, abyste se narodili ve druhé. Na horizontále jste ještě Ježíšem ; na vertikále se stáváte Kristem. Pohybujete-li se od jedné myšlenky ke druhé, setrváváte ve světě času. Přesunete-li se do přítomnosti, a nikoliv k myšlence, přemístíte se do věčnosti. Nejste statičtí, ani nemůžete být - vzniká totiž nový pohyb, pohyb bez motivace.
ZAPAMATUJTE si tato slova : Po horizontální ose se pohybujete kvůli motivaci ; musíte něčeho dosáhnout - peněž, slávy, moci nebo Boha, musíte něčeho dosáhnout. Je přítomna motivace. Pohyb s motivací znamená spánek. Pohyb bez motivace znamená vědomí - pohybujete se, protože pohyb je ryzím štěstím, protože pohyb je životem a protože život je energií a energie pohybem. Váš pohyb nemá žádný jiný důvod. Ve skutečnosti nikam nejdete, pouze se radujete z energie. Vně pohybu samotného neexistuje žádný cíl. Pohyb má svou vnitřní hodnotu, nikoliv vnější. Celý svět, celá existence se pohybuje do věčnosti. MYSL se pohybuje v čase. Existence se pohybuje nahoru a dolů, mysl dopředu a dozadu. Dokážete-li se pohybovat vertikálně (svisle), je to vědomí.
Čas je svět a věčnost je Bůh. Svět je horizontální, Bůh je vertikální. Existuje bod, kde se oba setkávají; v tomto bodě byl Ježíš ukřižován. Tímto bodem je tady a teď. Z tady a teď se můžete vydat dvěma směry ; ten první vede do světa, do budoucnosti, ten druhý do hlouby, do věčnosti. Buďte stále vědomější a vědomější, buďte stále pozornější a vnímavější k přítomnosti. Co budete dělat? Jak toho dosáhnete? Spíte totiž tak tvrdě, že i z tohoto můžete udělat sen, můžete z toho udělat objekt k přemýšlení, proces myšlení. Můžete být kvůli tomu tak přepjatí, že nebudete moci být v přítomnosti kvůli svému napětí. Nadměrně přemýšlet o tom, jak být v přítomnosti, nepomůže. Mnohokrát se budete vracet do minulosti i do budoucnosti, mnohokrát vám přítomnost zase uteče. Nedělejte z toho však problém.
Zapamatujte si proto jedno : Kdykoliv si uvědomíte, že jste utekli do minulosti nebo budoucnosti, nedělejte z toho problém. Jednoduše se vraťte do přítomnosti, aniž byste vytvářeli nějaký problém. Je to v pořádku! Jenom přiveďte své vědomí zpět. Selžete milionkrát. Dokonalosti nedosáhnete hned teď, okamžitě. Je to tak dlouho, tak dlouho zažitý způsob chování, že jej nemůže změnit hned teď. Ale žádné obavy ; existence nikam nespěchá. Věčnost může čekat věčnost. Nevytvářejte okolo toho napětí, vraťte se prostě zpět a neciťte se provinile. Nevytvářejte pocit viny, jinak jste nic nepochopili. Prostě s tím nemůžete nic dělat. Jen nevytvářet pocit viny. Čím dál tím víc pak budete schopni zůstávat ve vědomí a čím dál tím méně se budete vracet zpět. Intervaly zapomínání se budou zkracovat. Ve starých tibetských písmech se praví, že Bůh k vám přichází mnohokrát, ale nikdy vás nezastihne tam, kde jste. Zaklepe na dveře, avšak hostitel není doma. Jak vás pak Bůh má najít? Buďte stále doma - doma v přítomnosti. ...
Svět, jehož je třeba skutečně se zřeknout, je mysl, soukromý svět snů. Je to svět na časové ose “x”. Odhoďte snění,
touhy a staňte se bdělejšími. Sny po čase zmizí a s nimi také všechno trápení. Dostat se na osu “y” vyžaduje mimořádnou odvahu a vnitřní sílu. Opravdovou zbožnost získá až tehdy, když se střetnete se smrtí, nikdy dříve. Když se střetnete se smrtí, jestliže jí hledíte tváří v tvář, když se jí nevyhýbáte, když jí čelíte - uvědomíte si najednou, že smrt
je život, že protiklady se setkávají, že jsou jedním. Tímto bodem je bod křížení obou os.
Abyste to lépe pochopili, v okamžiku smrti, kdy se smrti postavíte tak hluboce, tak intenzívně, že začnete cítit, že
umíráte, začnete to cítit také ve svém nitru - tehdy přijde krize. To je pravý význam Ježíšova kříže - krize umírání.
V tomto okamžiku zemřete v jednom světě - ve světě horizontály, ve světě mysli - a ožijete ve světě druhém, světě
vertikály.
Ježíšovo vzkříšení není fyzickým jevem. Křesťané z toho vytvořili zbytečně mnoho hypotéz. Není to vzkříšení tohoto těla, je to vzkříšení do jiné dimenze tohoto těla. Je to vzkříšení do jiné dimenze jiného těla - těla, jež nikdy nezemře. Fyzické tělo je dočasné, to druhé je věčné. Ježíš vstal z mrtvých do jiného světa, do světa pravdy. Soukromý svět zmizel. V poslední chvíli Ježíš říká, že má obavy, že je znepokojený. Dokonce i takový člověk jako Ježíš má během umírání obavy. Musí to tak být. Rád by se držel horizontály, rád by se držel života - dokonce i takový člověk jako Ježíš.
A tak se neciťte provinile. Také byste se rádi drželi horizontály. To je člověk v Ježíši a Ježíš je člověkem víc než Bud- dha, Mahávíra. To je člověk: postaví se smrti a má obavy a naříká, ale nevrací se zpět. Nepadá. Okamžitě si uvědomí, oč Boha žádá. Pak řekne : “Staň se vůle tvá!” - uvolní se a odevzdá. Kolo se okamžitě otočí - již není na horizontále, vstoupil do vertikály, do hloubky. Tam je ve věčnosti vzkříšen. Zemřete pro čas, abyste byli vzkříšeni ve věčnosti. Zemřete pro mysl, abyste ožili ve vědomí. Zemřete pro myšlení, abyste se narodili pro vědomí. Herakleitos říká : “Vše, co vidíme, když bdíme, je smrt”. Proto, abychom se této skutečnosti nemuseli postavit, proto žijeme ve snech, ve spánku, na sedativech, narkotikách, omamných látkách. Smrti je však nutno se postavit. Když se jí postavíte, stane se z ní pravda. Jestliže utečete, žijete ve lžích. Pokud se jí postavíte, stane se z ní brána pro pravdu. Smrt je skutečnost a té se musíte postavit. ...
Použité zdroje, literatura a inspirace :
Předchozí stránka
Astrology Pacific 1
|
Astrology Pacific 2
|
Astrologická praxe 1
|
Astrologická praxe 2
|
|
kniha hostů je na hl.straně
|
námět do Astrologického fóra
|
AceHTML 4.23 Free.